Na světě prý už běhá sedm miliard lidí.
Četla jsem to a cítila se přitom divně - to číslo mě nijak neomráčilo, dokonce ani když
jsem si tolik lidí snažila představit. Což mi nešlo. Pořád je to pro mě jenom číslo.
Za hodinu už jsem si ho nepamatovala, a když jsem to chtěla někomu říct,
radši jsem se na to vykašlala, než plácat, že buď sedm nebo sedmnáct, teď nevím...
Taková informace by dotyčnému byla k ničemu.
Akorát, že mně je k ničemu i ta informace s pravdivým číslem.
Byla v tom článku taky zmíněna taková zajímavost - těch sedm miliard
je víc, než třetina všech lidí, kteří kdy po Zemi chodili.
A to už mnou otřáslo.
Zamotala se mi hlava, ale ne z představy obrovského množství lidí,
ale ze zjištění, že tomu nerozumím.
Přitom to zní tak jednoduše - třetina všech, co kdy žili.
Ale já na to prostě nemám.
A vadí mi to!
Je to podobné, jako když jsme jednou s mým bývalým přítelem seděli
v noci pod hvězdami a dívali se nahoru. Vzpomněli jsme si na článek
o tom, že je možné (teoreticky) z vesmíru vidět minulost - co se dělo kdysi tady na Zemi,
(Vím, že víte, co je minulost :) )
a z té představy se nám taky zatočila hlava.
Protože jsme ji nedokázali udržet, ani rozvést.
Jen si ji na chvíli připustit, potěžkat, abych tak řekla...
Na mě byla těžká příliš. Do dnes, když si chci představit, že kdybychom letěli
nesmírnou rychlostí do vesmíru, a tam prolétli jakousi dírou, mohli bychom spatřit
Zemi před mnoha lety. Ještě tak, kdyby se dalo nějakým dokonalým dalekohledem
dohlédnout až na její povrch, na konkrétní místa a do tváří lidí, to by bylo něco pro mě.
Vidět Karla IV., jak zvelebuje Prahu... Třeba.
Jak by to ale vůbec bylo možné?
Bylo by vůbec? A bude někdy?
To abychom se chovali slušně, i když jsme sami - jestli si nás někdo bude zpětně prohlížet...
Už se mi zase motá hlava!
*
Druhá odnož mých myšlenek, navazujících na zprávu o sedmi miliardách lidí na Zeměkouli,
se zaobírala zásadní otázkou: Sedm miliard lidí - a najdi mezi nimi toho pravého!
To je prakticky nemožné, a čím blíž hledáme, tím spíš najdeme špatně, protože svět je velký!
Tak proč by ten náš pravý měl bydlet hned za rohem?!
Leda, že pro každého existuje těch pravých víc. Řekněme hodně. Ne úplně moc, protože
pak by bylo příliš snadné ho najít, a ono se to dost často nepodaří někomu za celý život,
ale z těch sedmi miliard by to mohlo být... Teď bych ráda řekla nějaké procento, jenže z těch
se mi taky motá hlava, takže zůstaňme u toho, že těch pravých je pro každého jedince víc.
I tak je štěstí ho najít.
Třeba je to nějaký křovák v džungli, který vůbec není v registru těch úřadů, co k tomu číslu došly.
Ale je to zároveň i nějaký námořník v Norsku, americký novinář, dělník v Itálii, kuchař v Číně...
Jenže my, české ženy, se samozřejmě z praktických důvodů většinou omezujeme na svou domovinu.
Předně hraje roli jazyková bariéra, a pak vzdálenost. Než bychom docestovali do Ameriky, abychom
tam našli toho novináře, potkáme hned za humny nějakého českého Honzu a zůstaneme doma.
Protože Honza je jedním z těch pravých.
Třeba.
Jenže my spíš poznáme nepravého, než pravého - toho až na úplný konec všech konců.
Dřív je to zhola nemožné, protože ač takřka svatý, může jednoho dne udělat něco, čím úplně všechno posere.
Lepší je nepočítat s ničím.
Takže jsem dospěla k jednomu východisku, aspoň pokud jde o mě.
Nepočítat
Nepředstavovat si
Nehledat
Jenže - to je nemožné.
Jen z té představy se mi už zase motá hlava...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat