Shází nám lžičky. Máme jich asi tak pět.
Myslím ty malé, čajové.
Dlouho jsme nevěděli, kam se všechny poděly, Zdeněk mě jednou načapal,
jak jsem vyhodila kelímek od jogurtu i se lžičkou, takže měl samozřejmě hned jasno
- já je postupně všechny vyházela.
Ale to je nesmysl, že člověk udělá chybu jednou, neznamená, že ji dělá denně.
*
Včera jsem po dlouhé době jela tramvají. Na pivo s bývalými spolužačkami.
Obě jsou těsně před porodem, takže pivo jsem pila jen já.
Cestou v tramvaji jsem opět přemítala o nesmrtelnosti chrousta.
Všimla jsem si, že každej hezkej chlap nastupuje zásadně do druhého vagónu.
A každej děsnej zásadně do dveří, u nichž jsem stála já.
A taky každej starej.
A divnej.
A řeči vedou ještě divnější.
Už to, že spolužačky svolaly dámskou jízdu, svědčí o téhle strategii mého osudu - všechny
muže z mého dosahu. Aspoň ty obstojné.
Myslím, že mě chce - osud můj - nasměrovat na dráhu hospodyňky, co bude řešit teplé večeře
a dostatek lžiček.
*
Moje maminka mi svěřila, že ona pro změnu vyhazuje s bramborovými šlupkami i škrabku.
Ani prý neví, kolikátou už má.
Zdeňkovi jsem to radši neřekla, ještě by řek´, že to mám po ní - ty lžičky.
A dodal by, že je škoda, že po ní nemám tendence vyvářet a vést pečlivě domácnost.
Pro peříčko i přes plot skočit - asi myslel.
Tak to má moje babička, i maminka. Ale já jsem spíš hloubavý typ.
*
Hloubala jsem, kam se poděly všechny ty lžičky, když jsem nemohla k dnešnímu rannímu jogurtu najít
už ani jedinou, a musela si půjčit Elenčinu plastovou.
Napadlo mě, že se dneska stavím v domácích potřebách a nějaké dokoupím.
Jenže když jsem pak jela kolem, vůbec se mi nechtělo zastavovat a vystupovat a jít tam a pátrat,
kde je mají a vybírat... Jela jsem dál, jako že jsem si toho krámu vůbec nevšimla, anebo že mě to
napadlo až ... Až teď, když jsem dostatečně daleko.
Lžičky. Taková nuda.
Zdeněk se mě večer ptal, jestli jsem našla aspoň nějakou - stěžovala jsem si mu totiž do telefonu,
že musím jíst tou Elenčinou.
"Nenašla!"
"Aha, tak já si vezmu taky tu Elenky."
"Je v odkapávači!"
"Neni!"
"Musí bejt!"
"Neni! Moment... Tak to jsem si přesně myslel!"
Nesl mi do obýváku můj ranní kelímek od jogurtu s Elenky lžičkou. Z koše.
"Ach jo." Nemělo smysl se jakkoliv bránit.
"Já je chtěla dneska koupit, ale vzpomněla jsem si na to až za kopcem..." Lhala jsem.
Ale kdybych pořád o všem tak nehloubala a radši konala, vytasila bych se teď s celou novou sadou...
"Máma zas vyhazuje škrabky, no!" Řekla jsem na svou obhajobu.
A on mi na to řekl, že bych po ní mohla mít i ty dobrý věci.
*
Nějaký stařec v té včerejší tramvaji vykládal, že se děje pořád plno chyb.
Měl pravdu, dědek.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat