Obávám se, že dnes ze mě nevypadne nic, co by se dalo považovat za článek,
natož snad legrační, anebo pojednávající... Snad to ani radši nečtěte.
V posledních dnech se dost rozčiluju nad motolskými lékaři, nad současným stavem Elenky,
ke kterému přispěli, nad tím, že nějak nevědí, co s ní dál,
a že je jasné, že něco se udělat musí, ovšem s výsledkem nejistým.
Moje ségra radí, ať hlavně nic neřeším a nechám všechno na nich.
I když třeba něco posrali, pořád jsou to odborníci, kteří udělají to nejlepší.
Jenže mně to nedá. Pořád si vyhledávám informace o lécích, které bere, o diagnózách,
které má, o prognózách, postupech léčby, a mám prostě pocit, že nemůžu nechat všechno na nich.
Nezajímat se. Nezúčastnit se. Nevědět všechno, co se kolem toho rozsáhlého Elenky problému
točí. Chci vědět, jak jí je, jak se cítí, jak jí můžu pomoct já...
Jednou se to mé bádání už vyplatilo, našla jsem "chlopeň na míru", kterou ale prozatím
lékaři stejně odmítají, ačkoliv podle mě by jí pomohla. Jsem kardiolog amatér :)
A tak se z toho doma hroutím a nemůžu spát - ani psát.
*
Dneska jsem četla na Centru.cz o ohrožených druzích motýlů.
Mám doma starou sbírku motýlů po dědečkovi.
Viseli mu doma a jako malé nás na nich učil rozeznávat jednotlivé druhy.
Mám motýly ráda. Asi mi k nim dědeček udělal kladný vztah.
Dodnes si většinu těch názvů pamatuju a na louce je poznávám.
A dneska jsem koukala na fotky těch ohrožených a všechny jsem je v té sbírce
nade dveřmi našla. Ale není se zač stydět, dědeček je nechytal, dostali je svatebním darem.
Ale obecně se stydím - že jsme my, lidi, ty krasavce vyškrtli ze světa.
Psali tam i o druzích úplně vyhynulých. I ty ve sbírce máme...
Dospěla jsem prostě k závěru, že je jednoznačně špatné motýly chytat a napichovat na špendlíky kvůli sbírkám.
Ta sbírka, co mám doma, mi je vzácná z nostalgického hlediska - po dědečkovi a že nás z ní učil.
Pořád mi zní v uších, jak nás zkouší...
"Babočka?" - "Admirál!" - "Výtečně!"
"Otakárek?" - "Fenyklový!" - "Správně!"
"Jasoň"? - "Červenooký!" - "Výborně!" (Jeden z těch vymřelých...)
Můj muž se té sbírce směje. Prý jsme jako u důchodců.
A jeden můj kolega se mě ptal, když mě byl navštívit, jestli na ty motýly lovim chlapy.
Ale co, je to památka, a navíc užitečná, aspoň Elenku zasvětím do motýlí říše.
A ukážu jí i ty okřídlence, které už jinde neuvidí.
Těším se, jak ji taky budu z nich zkoušet. Už umí říct babočka :)
Napadá mě, že Elenka je taky ohrožený druh. Že by si ji ta její nemoc snad nejradši připíchla na špendlík...
Ale já ji nedám!
*
V létě budu fotit motýly a pomůžu mapovat jejich výskyt. Mám takovej dojem, že jsem jednoho z těch vyhynulých
nedávno zahlídla. A nebylo to v dědečkově sbírce. Zkusim ho znovu potkat a pošlu do té záchranné stanice echo, že ještě žije.
Dočetla jsem se na tom motýlím serveru, že nedávno bylo zaznamenáno ojedinělé pozorování druhu, který byl padesát let považován za vyhynulý.
To dává naději, že nic není ztraceno. Aspoň naději.
Doktoři Elenky budoucnost moc růžově nevidí.
Kéž bych jim mohla za padesát let vzkázat, že Elenka ještě žije.
Že byla pozorována, jak na louce fotí motýly...
A oprašuje sbírku po pradědečkovi. Jestli bude taky nostalgická :)
Jestli ne, tak jak nesla sbírku do starožitnictví.
To je jedno, prostě že žije!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat