Čekám takhle v Motole na svého muže, až si koupí něco k jídlu, a najednou vidím pěknýho chlapa.
Fakt pěknýho.
Koukali jsme chvíli na sebe, já na něj z lavičky, on na mě z invalidního vozíku - měl jen zlomenou nohu,
žádný mrzák, a bylo evidentní, že jiskra přeskočila.
Jenže jiskření já si teď nemohla dovolit.
Každou chvíli se Zdeněk vrátí s bagetou, co by na to asi řekl?
Tak jsem přemítala, jak vyslat mladíkovi pohledem echo, že na seznámení má zapomenout.
Když v tom se rozjela kolečka jeho vozíku a přímo ke mně.
Kruci! Co mu řeknu?
On zřejmě začne nějakou frází, třeba Ahoj, já jsem Petr...
Anebo Můžu tě pozvat na kafe?
A já mu řeknu: Nezlob se, ale já čekám na svýho muže, jsi pěknej, to všechno jako jo,
ale z kafe nebude nic...
Měla jsem hlavu úplně zavařenou, když mě míjel...
Seděla jsem u dveří a on jimi projel ven.
No co to je?
Místo toho, abych ho tady teď odháněla a nervózně se rozhlížela kolem, jestli už se Zdeněk nevrací,
tak tu dřepim jako opařená, že jsem se takhle sekla a dělala si zbytečný starosti.
Varianta, že by se nechtěl seznámit mě totiž vůbec nanapadla :)
*
Dopadlo to vlastně ještě hůř, než kdyby se kluk přijel seznamovat a viděl by nás u toho Zdeněk.
On se seznamovat nepřijel, a Zdeněk mě našel tak, jak mě tam nechal.
Mohl si říct: Já mám takovou krásku, že ji balí chlapi, jen co si na chvíli odskočím.
Ale takhle řekl jenom: Dobrý, tak jdem...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat