Jsme normální?

Udělala jsem si kafe, vykouřila cigáro a přitom zavolala do nemocnice, jak to vypadá s naší Elenkou.

Když řekli, že pořád dobře, tak jsem se přesunula k počítači a ve vytahaných teplákách se chystám psát o normálnosti.

Nevytáhla jsem žehlicí prkno, abych aspoň zmenšila tu hromadu vypraného prádla v koši,

ani si nedělám pořádek ve skříni, která by to už zasluhovala, ani nejdu se smetím, ani nevařím oběd,

což by všechno bylo normální.

Normální proto, že by obecně taková činnost ode mě teď nikoho nepřekvapila.

Avšak kdo mě zná, zejména moje rodina, by v šoku byla. Obzvlášť můj muž.

U mě je totiž spíš normální, že když mám čas pro sebe, tak píšu.

Dělám to ze dvou důvodů.

Naplňuje mě to, baví mě to, což je důvod první, a ten druhý - no, přenáším se v myšlenkách

jinam, dávám takovou dovolenou své mysli, jsou to pro ni lázně.

Po všech těch dlouho trvajících starostech a strachu o Elenky život.

V tomhle ohledu je tedy mé konání zřejmě taky normální, ovšem jen po zasvěcení přihlížejících.

Hodnotících.

A to je taky zajímavá sorta lidí. Hodnotící. Téhle činnosti se věnuje kdekdo. A jelikož každý kdekdo

patří mezi kdekoho, považují se za normální. Nevyčnívají, jsou stejní, jako většina. Jako kdekdo.

Rádi určují, co je jaké a kdo jaký; blbý, ošklivý, závistivý, lakomý, příšerný, smradlavý, prolhaný, líný...

Většinou se hodnotí spíš kritickým okem. A když je něčemu tak většinou, pak to je považováno taky za normální.

Normálních a normálního je tedy většina. Norma, kterou jsme ochotni akceptovat, kterou můžeme uznat, přehlídnout, nevyfotit si.

Jedna teze praví, že normální je na tomhle světě úplně všechno.

Druhá zase, že normální je jen to, co je většinové, běžné. Co se nevymyká.

Záleží na úhlu pohledu a na přístupu hodnotícího. Na jeho informovanosti o hodnoceném a nadhledu, s jakým

k hodnocení přistupuje.

Hodnotit je tedy normální. Je to lidské.

Jsou ale chvíle, kdy hodnotit je nenormální.

Třeba soudit počínání někoho, do jehož situace jsme se nikdy nedostali, a tak nemůžeme vědět, jak bychom se na jeho

místě sami zachovali.

Jenže většina se do takových hodnocení přesto pouští. Ta "normální" většina.

Normální tedy dělají i nenormální věci.

A dokonce je považují za normální.

Jsou vůbec normální? :)

*

Říká se, že kdo o sobě smýšlí jako o úplně normálním, tak často úplně normální nebývá.

Každý máme něco, co si necháváme jen pro sebe, protože pochybujeme, že by to přísní hodnotitelé

z našeho širého okolí přehlédli a nechali bez povšimnutí.

Něco, o čem si tedy myslíme, že se normě vymyká. Že to nemá kdekdo. A jelikož to máme každý, pak se to

jistě dá považovat taky za normální.

Jenže se za to obvykle stydíme. Nebýt ovšem normálních hodnotících, klidně bychom nad svou

odlišností mávli rukou.

Jenže oni tu jsou. Často tak děláme věci jinak a tak, abychom nezavdali příčinu k pomluvě.

Tak se třeba ohlíží na své ostříží sousedy například lidi na vesnicích.

Co by řekli sousedi?

Je normální si tuhle větu klást?

Je normální, že sousedi by měli něco říct?

Je normální si tuhle větu nepoložit?

Je normální, aby si sousedi nepomysleli vůbec nic?

***