Stojím nad postýlkou Elenky a po očku sleduju, jak si počíná uklízečka, co právě vytírá na toaletě.
Když odložila mop, sáhla do vozíku pro hadr, ten smočila v záchodové míse, a celou ji zevnitř "umyla".
Znova namočila a umyla záchod zvenku, a pak ještě topení a umyvadlo vzala...
Povídám jí: "To myslíte jako vážně, tenhle úklid, jo?"
A ona na to: "A co se vám nelíbí?"
"Co se mi nelíbí? Že si namáčíte hadr v záchodě třeba."
"Dyť je v něm snad čistá voda, ne?"
"Odkdy je v záchodě čistá voda?"
"Splachujete, ne?"
"Heleťte, já si na to umyvadlo pokládám kartáček, tak to koukejte přemejt."
"Dobře, tak já tenhle hadr vyhodim a přinesu si novej, ok?"
"Když si přinesete i kýbl s vodou, tak ok," dohodly jsme se nakonec.
To byla ale jen jedna z několika drobných epizod mých uplynulých dnů, kdy jsem nestačila zírat, jak si někteří
lidé počínají...
Elenka se počurala na prostěradlo, tak jsem zašla za sestrou, a řekla jí o nové.
Ta houkla na nějakou pomocnici, aby na "šestce" přestlala postel.
Pomocnice za chvíli vešla k nám do pokoje, hodila mi prostěradlo na vedlejší prázdnou postel,
a řekla:
"Převlíkat umíte, ne?"
Koukla jsem na ležící Elenku, z níž vede několik hadiček a rychle si snažila představit, kam na tu chvíli s ní.
Na zem?
"Budu radši, když to uděláte vy...," namítla jsem s tím, že Elenku zatím podržím.
"Já na to nemám čas!" Vyhrkla.
"Sestra vám řekla, ať to převlíknete, ne?" Připomněla jsem jí.
"Ale já toho mám hodně," vykrucovala se.
"Je to přece vaše práce!" Nedala jsem jí pokoj.
"Vy jste tu od toho, abyste si dítě udržovala v čistotě!"
"Já se o to právě snažim..."
"No tak ale rychle, nemám jenom vás...," procedila mezi zuby a netrpělivě čekala, až z postýlky,
kromě Elenky, vyndám i peřinu a polštář.
To je personál...
Musím ale říct, že od té chvíle je na mě ta paní milá. Až podezřele.
Chodí mi osobně nabízet výběr z jídelního lístku a radí, co Elence objednat,
aby maso nebylo moc tuhé, a podobně.
Přitom ten lístek visí na chodbě a mámy si tam musí chodit.
Jen jestli nemá něco za lubem... Jsem krajně nedůvěřivá, obzvlášť na půdě nemocnice!
(Kde se vytírá záchodovou vodou...)
Ještě v Táboře, když jsem s těžce dýchající Elenkou v náručí vyjížděla výtahem na dětské oddělení,
přivolala si nás jistá dáma. Jak přistoupila, povídá:
"Jé, vy jedete nahoru?"
Já na to, že ano.
"Tak ale musíme nejdřív dolů, aby mi neujel autobus...," oznámila mi a už se chystala zmáčknout "péčko".
"Já vám řikám, že se jede nahoru, spěcháme!" Okřikla jsem ji.
Zarazila se, změřila si mě pohledem a jízlivě dodala: "Výborně, no. No tak spěchejte, no. Mně ten autobus teda ujede..."
Vjel do mě vztek.
Už jsem to párkrát v podobných chvílích udělala - ségry se tomu vždycky smějou, když to pak vyprávím...
Stáhla jsem Elence tričko ve výstřihu, kde má tu šílenou jizvu a řekla jsem:
"Dcera je po osmi operacích srdce, teď je jí zle, proto SPĚCHÁME!"
"A jak jsem to mohla vědět?"
Většinou mě trefné odpovědi napadají až večer v posteli, než usnu, ale tentokrát jsem překvapila sama sebe.
"Jsme v nemocnici, tak vám to mohlo dojít, že se asi něco děje, navíc když povídám, že spěcháme!"
Dál už neřekla nic, ale já byla celá rozpálená.
Někdy se zkouším vžít do těch lidí, co se podle mě chovají nepochopitelně.
Jestli bych se třeba zachovala stejně, kdybych nestíhala autobus.
Já bych asi běžela po schodech. Ona byla zavalitá, tak jí asi vyšel líp ten zdviž.
Ale abych přistoupila a ohlásila, že se jede nejdřív dolů, lidem, co jedou nahoru,
to by mě nenapadlo.
A pak se do nich ještě navážet, že kvůli jejich spěchu mi to ujede, to bych ani do povídky
nevymyslela, kdybych nějakou takovou psala. A vidět to v seriálu, řekla bych, že takhle by
se nikdo nechoval.
Tohle mě mimochodem napadá docela často - že se někdy lidi chovají neskutečně,
jak ve špatném filmu.
A já v něm hraju taky, je to tragikomedie. Jinam mě neobsazujou :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat