Chtěla jsem napsat do jednoho časopisu pro maminky pokračování příběhu o Elence.
Přede dvěma lety už tam o ní jeden článek vyšel - z mého pera :), a tak jsme si se Zdeňkem říkali,
že by to chtělo poslat jim další story.
Neptejte se teď hlavně proč. Jako bych slyšela ségru: Proč jako? Co jim to cpeš?
Prostě tam mámy píšou svý příběhy a já jsem máma a zároveň grafoman, co nemá o příběhy nouzi,
TAK PROTO Zuzi :))
Akorát, že když jsem dopsala asi třetí stránku, (tehdy to byla dvoustránka), musela jsem se smát.
To jsou kraviny, říkala jsem si.
Došlo mi, že polovina z toho, co tam sděluju, jsou normální lži.
Taková ta přikrášlená pravda.
Člověk se jako snaží nějak formálně popsat příběh nemocného dítěte a života s ním,
tedy jak je to jako těžké a jak si vzájemně pomáháme, a přitom se zrovna v tu chvíli
po telefonu se Zdeňkem handrkujeme, kdo TAM bude s Elenkou dneska spát (protože
tam se nespí, jenom se přečkává noc plná pískání monitorů),
a kdo byl dýl doma, kdo se líp vyspal a komu je hůř...
Protože jsme to oba od Elenky chytili.
Ona má sice zápal plic, jenže virového původu, a zdravý člověk se s tím rve samozřejmě líp,
protože to probíhá ve formě nějaké virózy s teplotou, rýmou a kašlem.
Takže já tu do sluchátka skuhrám, ať mi dá ještě pár hodin v posteli, když beru TA ANTIBIOTIKA,
a on zas nadává, že by si už taky rád lehnul, protože celou noc nespal.
A přitom vyťukávám umělý (až umělecký) dopis o tom, jak jsme sehraný tým, a pokud jde o Elenku,
tak se harmonicky střídáme a pomáháme jeden druhému...
Takový kraviny.
Co si člověk doma nevydupe, to nemá :)
Dál jsem psala, že režim dne s nemocnou Elenkou je náročný, protože chystáme léky
a musíme ji chránit od infekčních nemocí, a tak jsme převážně doma.
To kdyby to četli doktoři, chápete.
Jenže nic to nevypovídá o našem skutečném režimu dne, kdy léky sice chystáme,
ale nedokážeme Elence odepřít hřiště, ani nákup v Bille, kde to má (kdoví proč) tak ráda.
A tak jsme vlastně nezodpovědní, ačkoliv nám to obvykle prochází.
Ale piště to do časopisu...
Matky by se do mě hned pustily...
A do třetice, a to jsem se úplně dostala sama, jsem tam uvedla, že Elenku rozmazlujeme,
kvůli tomu všemu, co má za sebou a možná i před sebou, ale že přesto není rozmazlená,
protože ví, že to nejdůležitější v té růžové krabici plné hraček nenajde.
(Rozmazlená je, já vim, Zuzi!)
Beru ta antibiotika, a na nich stojí, že ovlivňují pozornost, tak se domnívám, že i soudnost
a možná celý chod mysli, ale naštěstí ne zas tolik, abych si příčetně ty bludy neuvědomovala,
a celý ten dopis vzápětí neodeslala. Nýbrž stiskla delete.
Hračky jsou jenom pozlátko. Ona si to uvědomuje. Četla jsem ještě po sobě.
Skutečnost: Včera mi před mým odjezdem domů říká, že chce nový hračky.
A hodně.
Myslela sice nový hračky z domova, tedy svoje starý hračky, ale novou by taky nepohrdla.
Taky už jich tam za ten týden několik má.
Ale mám jim tam psát, že jí pořád zahrnujem hračkama, aby se tam z toho všeho neposrala?
A aby nám dala chvíli klid si taky dřepnout na tu jejich dřevěnou sedačku, která nám slouží jako postel?
A že se vždycky zhádáme jak koně, když přijde na střídání?
To by sice bylo ze života, ale asi by mi to neotiskly.
*
Mimochodem, Zuzi, nemáš dneska v noci čas? :)
Napsala bych jim tam příběh, jak jsi vzorná teta...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat