Čenda

Začalo to tak.

Na facebooku někdo před pár dny komentoval starou fotku mého muže, na které jsem já

s malou Elenkou. Když byla ještě úplné miminko.

Ten někdo byl z řad Zdeňka přátel a vložil pod fotku dotaz,

jestli je to "malej Čenda".

Můj muž na FB chodí jen sporadicky, a tak jsem reagovala za něj.

Pochopitelně s nadhledem (sobě vlastním!): Je něco, co nevím Zdeněčku?

Jenže ten tazatel vzápětí napsal, že tohle nechtěl, prý se domníval,

že jsem jeho žena.

"Partnerka, přesto ale o Čendovi nic nevím," napsala jsem se smajlíkem,

protože jsem to celé brala jako nějaké kuriózní nedorozumnění,

které se záhy objasní.

"Je to skvělej kluk, nechci mu ublýžit," objevilo se tam za pět minut.

I s tím tvrdým ý.

Kolegyně v krámě mi koukala přes ruku.

Co to má znamenat?

No... Jsem si stopro jistá, že Zdeněk nemá nemanželské dítě - ani manželské.

To by neutajil.

Rozhodně nežije dvojí život, to by neutajil.

Rozhodně nemá syna!

"Tak mu zavolej a zeptej se ho na to!" Radila kamarádka.

"On teď spí po noční," odvětila jsem.

"Já bych ho vzbudila, to by mi nedalo..."

Mně to sice dalo, takže jsem si počkala, ale vysvětlit si to dám.

Ať je jasno.

Chlapi jsou různí, kolikrát se už stalo, že by ženská za toho svýho dala

ruku do ohně, a pak se, třeba i za mnoho let, dočká nějakého toho nemilého

a netušeného překvapení...

Jenže, když už mužskej nějaké to temné tajemství skrývá,

určitě nemá v úmyslu ho hned tak na požádání vyzradit.

Chce to tedy taktiku!

Jak se zeptat a nevzbudit v něm obavu z odhalení?

Chce to něco rafinovaného.

Pár otázek na začátek a pak jednu trefnou a dobře cílenou...

Zkusila jsem to přesně tak...

Zdeněk volal, že už je vzhůru, a jak se dneska mám.

A já se do toho dala. Jsem detektiv taktik.

"Dobře, co ty? Jak ses vyspal? Kolikátýho máš příští směnu?

Kolik je Čendovi?"

Zahrnula jsem ho dotazy - z nichž ten naposled položený ho umlčel.

Po chvíli řekl: "Prosim?"

"No tvýmu synovi," upřesnila jsem dotaz v milém, konverzačním tónu.

"Eeee, asi jsem nerozuměl otázce..."

A podívejme se, snaží se získat čas na rozmyšlenou, se zdá...

"Kolik je teď Čendovi!!" Dopřála jsem mu ho. Teď už se z toho nevyvlíkne.

"Čendo říkali mně, jinak žádnýho neznám...," pravil rozpačitě.

"Jak tobě?"

"No v bejvalý práci jsem měl přezdívku Čenda, jak jsi na to přišla?"

Hned nato jsem si vzala pauzu na rozváženou já.

Takže otázka na malýho Čendu znamenala, jestli je to Zdeňkův potomek?

Tak takhle to je...

Vyklopila jsem to - stejně by si to na svém FB profilu přečetl, a jak ten se mé

dedukci zasmál, to se ani neptejte.

Každopádně zase taková dedukce to nebyla, spíš jen ověření, pro jistotu, chápete...

Já bych za něj dala ruku do ohně...

***