Už jsem o tom kdysi psala.
Něco navíc se, tuším, ten článek jmenoval.
O přidané hodnotě, kterou může vyslat do světa snad každý z nás,
bez ohledu na postavení, finanční možnosti, za každého počasí... Prostě kdykoliv.
Jde o nezištnou pomoc.
Potkáte někoho, ať už starého známého, anebo úplně cizího člověka,
který se mezi řečí svěří se svou trablí.
Někdy to nevyjde, k tomu, aby to klaplo, je zapotřebí oboustranné souznění
v té chvíli. On má chuť a potřebu říct víc, než by musel, možná i chtěl,
a Vy jste zrovna naladěni směrem ven.
To znamená, že dotyčného dobře posloucháte, a nejste zcela pohrouženi
do vlastních starostí.
Pak to může klapnout.
On řekne, že dlouho marně shání dobrou logopedku pro dceru,
a Vy si vzpomenete, že o jedné dobré vlastně víte...
Moje maminka, od dob, kdy se jí pouhou zmíňkou podařilo
vyřešit obrovský problém, je toho názoru, že kdykoliv člověk cítí chuť
se svěřit, má to udělat.
Jeden nikdy neví, kdy štěstí sestoupí z hor.
Ono tam tedy podle mě není, ale říká se to tak...
No a já to dělám stejně.
I když tak nějak samovolně. Tedy ne plánovaně.
A když se někdo svěří mně, snažím se vždycky dobře poslouchat,
a pořádně prošťourat vlastní paměť, nebylo-li by možno pomoci.
Nedávno jsem takovou možnost měla.
Ačkoliv mně to nedošlo hned.
Dala jsem se do řeči s paní, co bydlí nedaleko.
Je to pejskařka, vídám ji často, zdravíme se...
Vykládali jsme o svých čtyřnohých přátelích, což mě nikterak nebavilo,
já na tyhle sousedské rozpravy o hovně moc nejsem,
ale nakonec mě paní zaujala povzdechem, že je jí zle, že má horečku,
a lékárna je teď o víkendu zavřená...
V první chvíli jsem poodstoupila - říkám si, baba, ještě mě nakazí a já pak Elenku...
Ale pak mě něco osvítilo, a povídám:
Moment...
Otevřela jsem kabelku, kde jsem měla paralen. Nosím ho s sebou
do práce, pro každý případ.
Jé, vy máte paralen?!
Zasvítily jí oči.
Chcete dva?
To byste byla moc hodná.
Tak jsem jí posloužila a šly jsme si každá po svém.
Pochopitelně mi poděkovala, to se ví. Jsem laskavá a ochotná, no rozplývala se nade
mnou, jak jí horečka jen dovolila.
Měla štěstí, že potkala a svěřila se zrovna někomu, kdo u sebe tahá
paralen - to je docela štígro.
A já pak ušla pár kroků, a co nevidím, něco se leskne na dlážděném chodníku.
Mince nějaká.
Tak jsem ji sebrala, koukám, co je to zač, a ona to dokonce valuta!
Čtu tam five pence.
Pěťák!
A pěťáky jsou pro štěstí...
Takhle by to mělo chodit. Pomůžu štěstí a dostanu od něj poukaz ke štěstí pro sebe.
Třeba ho tam ztratila ta ženská.
Třeba ho nosila v kapse, a čekala na to svý štěstí, až sahala pro kapesník,
aby utřela nudli, a minci vytratila.
A v tu chvíli si přála jediné - paralen.
To to dobře proměnila...
Já vím, když je člověku blbě, tak skutečně těch přání nemá víc, než cítit se zase fajn.
To já znám, tohleto.
Jeden nikdy neví, co si bude přát zítra. Natož pozítří.
To jenom já si přeju pořád to jedno.
Pěťák jsem dala do kapsy a upalovala domů.
Provedu rituál.
Nebudu riskovat ztrátu pěťáku s myšlenkou na nutelu, třeba...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat