Kuřátka

Někdy koncem loňského léta se naše "starorodinná rada" usnesla,

že by bylo potřeba odchovat nějaká ta kuřata.

Proč? Protože dnes jsou přece k dostání samá antibiotiky vyhnaná,

bio maso je scifi, a Elenka prostě potřebuje jíst zdravé maso.

Tohle usoudily její babičky.

A že prý si na chalupu z jara pořídíme třeba dvacet až třicet kousků,

vykrmíme, a na podzim vybijeme, zamrazíme a Elenka bude mít zásobu na zimu.

Anebo na pět zim.

Já namítla, že si taky ráda pochutnám na zdravém kuřátku, ale hned jsem byla

poučena, že pro mě to teda rozhodně nebude, já si můžu jíst kuře z krámu,

ona je tady ta nemocná!

Jistě... Jak jinak...

Stejně jsem se ale na ten odchov kuřátek těšila, protože ONA má ráda všechna tahle

venkovská zvířátka - dívat se, krmit, pást... To i já si dám líbit.

Plán byl tedy ujednán, čekalo se na jaro.

Jenže pak se stala taková mrzutost, že naše babička - Elenky prababička, o jejíž

zahradu by v akci kuřátka kráčelo, onemocněla, a přebývá teď u našich, jelikož

její léčba probíhá v pražské nemocnici.

V takové situaci vem kuřátka čert, hlavně, ať se babička uzdraví.

Jenže to nakonec vypadá, že by kuřátka být mohla - záleží na mně!

Ano, na mně.

Babička mi nabídla, abych duben až květen, kdy ještě má její léčba probíhat,

trávila s Elenkou u ní v chaloupce, a že bychom si tam mohly tu drobotinu odchovat.

Zarazila jsem se.

Je to vůbec pro mě?

Jsem schopná a ochotná strávit dva měsíce s Elenkou sama na chalupě, starat se o babičky

psa, kočku a pár tuctů kuřat?

Zní mi to lákavě, ale možná si nedovedu představit všechny aspekty chovu.

A živobytí v chalupě, kdy všechno bude na mně.

Nevím, jak se začíná s chovem kuru domácího, musela bych něco načíst...

Budu se tam v noci bát.

Navíc zatím nedomýšlím, co tam, když bude třeba pršet - žádný internet (kromě slabého signálu

za vraty), žádné ústřední topení (a v dubnu jsme přece ještě za kamny...),

to bych musela chodit s uhlákem a naučit se rozdělat oheň...

Kruci, to je taková výzva, že pokud to nic nepřekazí, jdu do toho.

Jsem sice zhýčkaná městská žena, ale nedělá mi nejmenší problém se venkovu přizpůsobit.

Dokonce natolik, že si mile ráda obléknu zástěru, či jiný prostý venkovský oděv,

(nesmí mě v něm ale vidět Kiki), kdybych nějaký takový měla.

Loni se mi poštěstilo, když jsem v jednom nedalekém sekáči objevila šatičky

pro malou husopasku. Moje srdce zaplesalo a druhý den už v nich Elenka kráčela

po vsi.

Sice se moc necítila, navíc jí je nikdo z rodiny nepochválil, ale mně se líbila moc.

Byla přinejmenším stylová.

Nebylo totiž co pást...

Letos by tomu mohlo být jinak.

A já se aspoň obohatím o pár nových zkušeností, a uvidíme, jestli budu mít po týdnu všeho dost, anebo

dostanou všechna ta kuřátka jména a pojedou s námi po prázdninách do Prahy.

***