Nemocniční stejno

Já vím, že máte rádi příběhy z nemocnice...

Vím to ze zpětných vazeb. Nikdy na žádné mé téma nebylo tolik

ohlasů, jako na nemocniční příhody.

Já Vám dneska pár svých nových, zcela čerstvých příhod napsala,

bylo to dlouhé a tristní, stejně jako komické, protože některým

věcem se tam dá opravdu už jenom smát, jenže se mi přihodila taková

věc a článek se smazal.

Hned Vám povím, jaká věc.

Bylo to tak...

Vyřídila jsem místní připojení k netu. Pro Elenku - babička jí přivezla svůj notebook,

aby mohla koukat na youtube na své oblíbené pohádky a scénky...

Sestři, ráda bych získala připojení na zdejší wifi, šlo by to nějak?

Zvedla telefon a kamsi volala.

Do sluchátka pak pravila:

Mám tu maminku, která chce HIFI... no... internet... Tak vifi no... No ale dítě má malý... Leda si to zaplatí, že jo?

Já jí tam pošlu...

A tak jsem jela do desátého patra, do nějaké herny, kde za počítačem seděla

tlustá starší sestra s křiklavě růžovými gumičkami ve dvou copech.

Halucinace...

Vy jdete krz ten internet? Otázala se mě.

Když jsem přikývla, vytiskla mi heslo a uživatelské jméno,

a na dotaz, co budu platit, mávla rukou - prý to napsala na dceru.

Jenže ono to je pro dceru - proč se jim to nezdá?

Elenka mě k tomu za bdělého stavu nepustí.

To až když usne...

Vzala jsem si tedy její (babiččin) počítač, a že Vám napíšu, jak to tu zas nejde...

Jenže než jsem stačila článek dokončit, Elenka byla vzhůru.

A povídá: Ten je můj! (směrem k počítači)

No tak jsem ji mínila převézt a podala jí svůj (nyní už taky její) telefon.

Najela jsem na něm na internet, zadala uživatele a heslo z papíru,

a pustila jí Tea.

Teo je nemocný, Teo jede vlakem... Znáte to. Že ne? Nechápu...

Pak jsem se vrátila ke svému článku a náhle zjistila, že připojen na příslušný účet

může být jen jeden odběratel dat.

A byla to ona!

Mně se to prostě vyplo a článek byl ten tam.

Samozřejmě, bylo to asi, jak být mělo - její počítač, její připojení, její její její...

Nevím o ničem, co by nebylo její...

Ale aby to zas neznělo, že je rozmazlená - to ne!

Jenom kompenzujeme bolest a trápení...

Ale Vám to nemusím vysvětlovat.

Každopádně já byla od rána totálně nasraná. A tohle nebyla poslední kapka,

tou byla kapka moči, která se vylívala do záchoda pro nesnesitelný zápach.

Hned vysvětlím...

Nevím úplně proč, ale je zvykem snad všech oddělení nemocnic - minimálně všech

těch, kterými jsme s Elenkou za ty tři roky prošly, zapisovat bilance tekutin.

Tedy kolik se vypilo a kolik vymočilo. Aby se vidělo, zda je to vyrovnané.

Já to vždy považovala spíš za buzeraci rodičů, protože Elenka s vyměšováním problém

naštěstí nikdy neměla, ač je fakt, že jednou vodu zadržovala.

O tomto opodstatněném případu ale nemluvím, jde spíš o to, že když dítě čeká

jen, než se mu správně naředí krev, přijde mi už sledování bilancí příjmu a výdeje

tekutin zbytečné.

Přesto se na tom lpí.

Co se vyčurá do pleny, to se zváží a zapíše. Co do nočníku, to se vlije do připravené kádě,

která stojí v koupelně, a jednou denně si to sestry odnesou, aby to poměřily a připsaly

na papír. Na můj papír.

Je můj totiž.

Já jsem povinna ho vyplňovat. Jinak je zle.

Dělávám to vždycky poctivě, ale jen do chvíle, kdy mě něčím naserou.

A to se stane pokaždé.

Když jsem třetí den vylévala nočník po Elence do kádě, rozhostil se koupelnou neskutečný

smrad.

Vyděsila jsem se. Příště to smrdělo zas a snad ještě víc.

Říkám si, že snad Elenka není nějak marodná s ledvinami, protože takhle "zdravá moč"

rozhodně nepáchne.

Nevzala jsem v potaz tu skutečnost, že stojatá třídenní moč holt tleje...

Při vizitě jsem svou obavu o Elenky ledviny, či játra, svěřila doktorovi.

Ten dal udělat rozbor a nic se nenašlo.

Přesto moč smrděla dál (!).

Přijela moje ségra, tak jí to říkám, a ona se začala smát:

Smrdí jí moč? Tos jako řekla sestrám - Elence smrdí moč a hovna, vyšetřete ji!?

Aby se přestala smát, vzala jsem ji ke kádi.

Jistěže smrdí, když to tu stojí tolik dní! Prohlásila a šla od toho.

(Jsem tak úzkostlivá matka, až mi unikají souvislosti...).

Bylo mi divné, že tu moč nikdo neměří, protože změřenou by ji asi vylil.

Čím dál víc mi unikala tedy i souvislost s jejich péčí o Elenku a tou kádí.

Byla spíš kontraproduktivní - hospitalizovaná pro zvracení měla při mytí

čuchat zvracopudný zápach...

Ok, takže jestli bilance tekutin jsou vyrovnané, se zřejmě nedovím.

Vím jen, kolik vypila. Což vědět nepotřebuji.

Oni zřejmě jo.

Jeden den přišla sestra lkát, že vypila litr a půl. To nesmí, to je moc!

A příští den ráno - až ráno! vešla do pokoje zas s výčitkou:

Elenka včera vypila jenom třičtvrtě litru?!

Rozespale jsem na ní zavrčela, že vypila tolik, kolik jsem zapsala.

To je ale strašně málo! To měla na noc dostat kapačku!

Koukala jsem. Jako bych jí tu kapačku měla dát já nebo co.

Rozhořčeně jsem se posadila na posteli - je šest ráno a na mě se sypou

výčitky, že včera má dcera vypila málo.

To se mi snad zdá.

Snažila jsem se znova usnout, jenže vešly dvě jiné, mladé holky, a že prý jdou změřit

mé dceři tlak.

Rozsvítily a já povídám: Kdo jste?

Studentky! Uchichtly se rozpačitě.

A ven!

Koukaly, to bych Vám přála vidět ten jejich výraz.

Já v souhlasech nesouhlasila! Vysvětlila jsem jim.

Aha, to jsme nevěděly...

Tak to máte číst, než někoho jdete budit!

Odešly, ale my už vstávaly. Těšily jsme se domů.

Jenže marně, protože tentokrát byla krev naředěná naopak moc málo.

Pořád ubírali, až ubrali tolik, že museli začít podávat látku na ředění krve injekčně.

To mě teda nasralo pořádně.

Tomu jsem se chtěla vyhnout, kvůli Elence.

Jenže se nedalo už nic dělat, její umělá chlopeň nesmí být ohrožená.

Když mi to doktor při vizitě oznámil, stála jsem zrovna s Elenkou na chodbě.

Nejdřív jsem se rychle snažila přijmout novou realitu, a smířit se s tím, že domů se nejde.

Mínila jsem všechno hodit za hlavu, nic zdejšího neřešit, ale když je to tak,

že nás teda nepustěj, tak mu to pěkně všechno řeknu...

Tak pojďte za mnou, vyzvala jsem ho.

Rozhlídl se na obě strany, asi kdo ho zachrání, ale já už mířila do pokoje.

Následoval mě s výrazem plachého kluka.

Pane doktore, tenhle papír, to všechno zapisování tam, je úplně zbytečný, takže já už

ode dneška neudělám ani čárku, abyste to věděl.

Koukal - na mě často v prvních momentech po mém projevu lidi jenom koukaj :)

Víte, ono je potřeba to sledovat..., zkusil to.

Tak pojďte ještě sem za mnou - vzala jsem ho do smradu koupelny.

Cítíte to? To je několik dní stará moč v týhle kádi. A já se ptám, proč.

To si sestry změří a dopíše se to k těm plenkám...

A kdy si to změří?

Každopádně by se měly ty bilance hlídat...

V šest ráno mě budila sestra, že včera se vypilo málo a měla se dát kapačka, nikdo si toho nevšiml večer...

Tak já si ten papír vezmu k sobě a podívám se na to...

Když i s lejstrem odešel, vešla sestra, že si jde přeměřit káď.

Poprosila jsem jí, jestli by ji vylila a odnesla, že už ji nebudem potřebovat.

Ale pan doktor říkal, ať vám ji tady nechám...

Já už tam ale nic lejt nebudu...

Koukala - klasička, a pak řekla, TAK FAJN.

Takže fajn. Je po smradu, po zapisování, a hned se žije líp.

Tak to vidíte, sepsala jsem Vám nakonec ten příběh nanovo.

O tom, jak v nemocnici je pořád všechno při starém.

I děti jsou tam pořád stejné. Elenka už tam má stálou partu.

Jak fajn, jak smutné...

***