Musím Vám něco říct. Podělit se o svou drobnou radost.
Drobnou proto, že ji nutně musím porovnat se svou obrovskou starostí ohledně Elenečky...
Teď sama sobě připomínám svou maminku, která se bojí radovat z maličkostí,
aby se něco nezakřiklo. Tedy taky, pokud jde o Elenku.
To vždycky, když byla v nemocnici, a lékaři nám sdělili nějaký dílčí úspěch v její léčbě,
anebo se jí po dlouhé době udělalo líp, já měla radost, a ona mě krotila.
Teď sice dobrá zpráva, ale co dál? Není zdravá...
A já jí vysvětlovala, že kdy jindy my už se máme radovat, když ne teď.
Já mám takové dva světy, mezi nimiž přebíhám. Je to ten mateřský, plný obav,
ale i štěstí, když si Elenky přítomnost a to její bezstarostné ejchuchání užívám plnými doušky,
no a pak svět můj osobní, řekla bych soukromý. A ošklivě sobecký.
To když se v něm někdy zaseknu, ač třeba v myšlenkách, a nejsem tudíž úplně naplno s ní.
Do něj patří mé mimorodinné vztahy (přátelské), dost možná vlastně i ten můj partnerský,
no a potom ta moje spisovatelská vášeň.
Když se večer modlím za Elenku, své soukromé záležitosti vynechávám. Říkám si, že s těmi
si snad nějak poradím sama. Nemůžu jednou větou prosit za Elenky uzdravení - tedy za zázrak,
a větou druhou si přát vydanou knížku, třeba...
Jenže včera jsem si hodila soukromou modlitbičku odpoledne, kdy jsem se tak trochu o té
své ambici zmínila. Elenku jsem nakonec zmínila taky, to by mi nedalo, pochopitelně jsem
vysvětlila, že o ni jde především, ale kdyby šlo i tohle...
No a co se večer nestalo. Otevřu mail a tam zpráva od mé někdejší spolužačky, kterou jsem neviděla
dvacet let, a že má na mě prosbu.
Psala, že spustili novou rubriku na webovkách jednoho magazínu pro maminky, a prosila mě, jestli
bych k ní přispívala. Jde o rubriku blogy.
Dodala, že ví, že mám blog, že ho párkrát navštívila, a že se jí snad líbí, jak píšu...
Já se tetelila blahem, co Vám budu povídat.
Hned jsem si vybavila svou odpolední prosbu tam nahoru, a i když to není nic víc, než příležitost
psát i jinam, než na svůj blog, jsem za ni strašně ráda.
A myslím, že Bůh mě slyšel. To mě zároveň naplňuje i nadějí, že slyší vždycky všechno,
a že to třeba jen nejde hned...
Spolužačce jsem hned radostně odpověděla, že prosby skutečně nejsou na místě, a pak jsem se do svého
nového úkolu hned pustila.
Chtěla po mně úvodní článek, v němž se představím.
A ačkoliv se mi to zdálo úplně snadné, záhy jsem zjistila, že je to tvrdý oříšek,
jelikož - Vám to můžu říct, já se vlastně neznám ani sama :)
A tak jsem chvíli psala fakta, po jejich smazání s tím, že je to moc strohé a nezáživné,
zase slohovku na téma můj život... A pořád to nebylo ono.
A jak něco není ono, tak mi to nedá, a nejdu spát, dokud to ono nebude.
Ve dvě ráno jsem měla hotovo.
Obvykle články píšu třeba deset minut, někdy dýl, obvykle nic nepřepisuju, jde to samo,
zkrátka, co na srdci, to na jazyku, ale popis vlastní osoby mi trval čtyři hodiny.
Nerada se popisuju, nerada píšu o tom, jaká jsem (nevím), a nerada jsem strohá ve faktech.
Možná proto mi to tak trvalo, že mě to nebavilo.
A víte, kdy až to bylo ono?
Když jsem to napsané uložila s tím, že to ono není, ale že už na to seru.
Ulehla jsem vedle svého muže a dialog, který jsme spolu vedli, a situace v naší posteli,
mě z ní po chvíli zase zvedla s tím, že popíšu přesně to.
Během pěti minut byl ten zpropadený úvodník sepsán.
Jestli mi projde, budete si ho moci přečíst na stránkách toho magazínu.
Odkážu Vás na ně :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat