Přemýšlím, jak založit nadační fond...
Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu řešit,
byť jsem si vždycky přála nějakým způsobem pomáhat, jen jsem dosud vždy spíš
nějakou tu pomoc sama potřebovala...
No, vždycky může být něco poprvé, vždycky je co. V každém věku se najde něco, co člověk ještě nepoznal.
Možná jsme začali ten fond zakládat od konce - nejdřív stránku a název...
Je potřeba totiž především vymyslet, na co konkrétně by fond měl sloužit.
Spojím se s dětským kardiem, budu se taky zajímat o léčbu plicní hypertenze u dětí,
jelikož u nás není pro dětské pacienty s touhle neléčitelnou nemocí pracoviště, jen pro dospělé...
Elenka byla léčena léky, které nejsou určeny dětem. To by mohlo naznačovat jistý směr,
ale musím ještě zjistit, jakým způsobem by bylo možné dávat peníze na něco, co ještě není...
Možností, kam cílit pomoc, je jistě moc, a zatím nemám pocit, že mě napadlo to pravé.
Dnes jsme požádali Elenky fanoušky, aby se odhlásili z jejích stránek. Bylo to zvláštní, dívat se, jak z čísla 499 ubývá...
A bude zvláštní, jestli se Ti lidé zase přihlásí zpátky, až stránky přejmenujeme.
On nějaký fond by mohl leckoho odradit, nezajímat.
Měla bych to asi stejně, dřív.
Navíc s prázdnou kapsou.
Tak se uvidí, pořád trvám na tom, že život je zvláštní.
Včera po té mši se Zdeněk s pár kamarády zašel opít. Asi to potřeboval.
Když se vraceli, měl úplně šílenou náladu, smutek a vztek se alkoholem ještě prohloubil...
No a před nějakým barem, který míjeli, postávala banda kluků.
Zdeňka nenapadlo nic lepšího, než na ně zařvat: Co čumíte!
Jeden z nich se k nim rozeběhl, jako že ho seřeže, ale kamarád Martin se před Zdeňka
postavil, a se smířlivým gestem ho začal omlouvat, že o nic nejde, že má jen smutek...
Tak dostal pěstí za něj.
Poprvé v životě.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat