Zřejmě mám přátel víc, než jsem si myslela. Píšou mi, kromě blízkých, i ti, se kterými nejsem v kontaktu,
dokonce i cizí lidi. Sama nevím, jestli bych dovedla být oporou v takové situaci někomu druhému.
Jestli bych napsala, anebo radši ne...
Možná bych si řekla, že dotyčného nechám radši na pokoji, protože mu stejně nepomůžu.
O to víc si vážím všech těch, co se ke mně teď znají a nabízí jakoukoliv pomoc.
Dokonce dávný kamarád, kterého jsem před lety naštvala, když jsem mu řekla, že jeho přítelkyně
vypadá jako z Jedličkárny. A trvala na tom... Mě vymazal, ale na stránkách Elenky věřil v její uzdravení dál.
Toho si vážím.
Procházím teď různými fázemi smutku. Od sebeobviňování a výčitek svědomí, co všechno jsem mohla
dělat jinak, přes vztek, kdy bych nutně potřebovala něco rozbít, což neudělám, protože mi ještě dochází,
že to vůbec nepomůže, pocit, že mi slábne tělo, anebo že potřebuju něco, co mi pomůže, a to hned, sníst,
vypít, cítit - a ne a ne přijít na to, co. Lítost a hněv, prázdnota, beznaděj...
Na sebevraždu ale nemyslím, toho se bála v prvních dnech moje maminka.
Já myslím na život, jaký byl, je a bude.
To, jaký bude, si ale představovat nemám, jak říkal psycholog v nějakém krizovém centru pro pozůstalé
- kde že?
Ve svých modlitbách, které jsem chrlila do nebe, když Elenka ležela na tom posledním oddělení, které snad scházelo
ke kompletní exkurzi dětské části Motola, jsem nabízela Pánu Bohu cokoliv, aby ji zachránil.
Přestanu kouřit, přestanu psát, budu dělat dobré skutky, Elenku pokřtíme, povedeme k víře, vychováme ji v dobrého
člověka, budeme mu denně děkovat...
Ozvala se mi totiž nějaká kartářka s tím, že modlit se a věřit nestačí, a poradila mi dát si před Bohem závazky.
Když se mě na ně potom ptala, zasmála se a řekla, ať kouřím klidně dál, že to nemá vliv.
Stejně jsem nabídla tam nahoru cokoliv. Ať dá vědět, co žádá a já to udělám.
Nedal vědět a co žádal (jaký měl plán), jsme ještě tu noc poznali.
Tu záchranu jsem si představovala jinak, ale na tom asi nezáleží.
Moje rodina nechala ještě potom Elenku pokřtít. Byl to křest na pitevně.
CO ŽE?
A já byla naštvaná, několik dní jsem se nemohla tam nahoru podívat.
Dneska si to jako záchranu vyložit můžu. Vyhazovala jsem léky, byla toho plná jedna
skříňka v lince. Injekce, inhalace.
Kyslík už nechci ani vidět, brzy si pro tu bombu přijedou.
A domácí testovač krve, taky samozřejmě s jehlou, jsem poslala zpátky na kardio,
kde nám ho zapůjčili.
Nechci doma nic, co Elenka neměla ráda. Co jí ubližovalo. Pravda je, že já ji před tím zachránit nemohla.
Ani před častými hospitalizacemi, ani před ultrazvuky, před pravidelnými odběry krve...
Sem tam mě to napadlo už v minulosti, že ji můžu držet jakkoliv pevně, a stejně o ni můžu přijít.
V pár dopisech jsem četla, ať hodně brečím a píšu. Kam na takové rady lidi chodí?
I maminka říkala, ať se z toho vypíšu. Aspoň vzkazy Elence, na což jsem namítla, že neumí číst.
Prý jí to přečte dědeček...
Ale já mám zatím intenzivní pocit, že Elenka je s námi.
Jsou to zážiky jako z jiné dimenze, člověk neví, jestli se už zbláznil, anebo ještě dobrý.
Měla jsem osobní problém s tím zpopelněním. Když jsem byla v relativní kondici o tom mluvit
a vůbec přemýšlet, říkala jsem si, že by možná hrobeček byl lepší. Ostatní zas říkali, že by byla
sama ve studené zemi někde na hřitobě a žrali by ji červi.
O čem jsme se to vůbec bavili?
Takhle bude s námi. Budem mít doma, v té naší prastaré stěně, urničku.
Ale je nutné její tělíčko spálit. To krásné tělíčko, ty vlásky...
Předbrala jsem si to tak, že to byla krásná klec, vězení, z kterého neměla úniku,
když kvůli nemocnému srdci a plicím musela tak trpět.
Takže se to nemocné spálí.
U Elenky v pokojíčku, kam jsem v podstatě mohla až dneska, abych chvíli poseděla,
jsem si všimla, že stojí hodiny. A to jsem si říkala, že TU NOC se nic zvláštního doma nestalo,
nespadl obraz, nezastavily se nám hodiny. Jenže ony se zastavily, jenom ne ty, na které jsem koukala.
Představovala jsem si, jak teď budem žít.
S tou růžovou urnou v polici. Ségra vybírala urnu, v duchu se prý ptala, jaká by se asi líbila Elence.
Došla k tomu, že PROBOHA žádná. A že je to celý úplný psycho.
No a já si během té snahy o představu dnů, měsíců a snad i let budoucích už poněkolité připomněla
slova toho psychologa - budoucnost si teď nepředstavovat.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat