Když jsem byla mladá holka, chodila jsem do tanečního kroužku.
Neříkalo se tomu kroužek - v osmnácti se takové označení nehodí,
takže to byla skupina. Skupina tanec milujících holek, co se dvakrát
týdně sešla a pod velením jakéhosi učitele tance trénovala...
On byl mezi námi jediný chlap, byl taky mladý, i když starší, než my,
ale já k němu tedy nevzhlížela. Zase tolik jsem ten tanec neprožívala,
abych obdivovala chlapa v elasťákách.
Byl to baleťák z Národního divadla a učil nás modernímu tanci.
S prvky baletu - jak jinak.
Vzpomínám si na ty dlouhé a bolavé rozcvičky u tyče a ještě delší
nácviky nekonečné sestavy, kterou jsme si měly stůj co stůj zapamatovat.
Nebyla jsem toho schopna. Příliš mnoho kroků pro mou paměť.
Pocítila jsem, že má prozatím celoživotní taneční průprava se chýlí ke svému konci.
Potvrzení o tom mi dala Soňa.
Holka ohebná jako proutek, malá, s žádnými ženskými tvary, přesto docela pohledná,
ale hlavně - rozená tanečnice.
Tou nesmyslnou sestavou snad žila.
S nikým se nevybavovala, sotva se otevřely dveře tělocvičny, už tam seděla v
rozštěpu či v provazu, čímž si rozcvičovala nohy, a pak úplně suverénně
odtančila celou tu sestavu, kterou spolu s baleťákem ještě za pochodu vylepšovali.
Byla z nás jasně nejlepší. Nikdo jí nestačil, jenom on. A ještě pár holek v závěsu.
A já nepochybovala, že má nakročeno stát se nejmíň primabalerínou.
Taky pochopitelně v Národním...
Narozdíl ode mě, která se vedle ní cítila jako někdo, kdo si spletl dveře.
A kdo by měl zanechat svých snah...
Dobře, fajn! Ty jsi tady ta hvězda! Jo, jdu ti z cesty!
Její talent, píle a ctižádost mě po roce otrávily natolik,
že jsem toho nechala.
Tanec je krásnej, ale táhne mi na dvacet a baletka ze mě už nebude.
Já si totiž do té doby nebyla jistá...
Uběhlo mnoho let, konkrétně deset, když jsem jednoho krásnýho dne
Soňu potkala. Stála za přepážkou na letišti a byla snad pořád stejná.
Neodolala jsem a zašla za ní.
Řekla jsem, že si ji pamatuju z tancování...
"Jo? To už je ale hodně dávno..."
"A ty už netančíš?"
"Vůbec, co jsem začala pracovat, tak na to už nebyl čas."
Nechápala jsem to. Vždyť to byl takovej talent!
To jako jednoho dne vyhodila cvičky, přestala usedávat v rozštěpu
pustila z hlavy sestavu a šla dělat na letiště?
Jak já ji tehdy obdivovala! Záviděla jsem jí tu slibnou kariéru baletky. Jak krásné povolání,
odmala jsem si o tom snila...
A teď bych ji bývala radši nepotkala, abych se nikdy nedověděla,
že s tím sekla. Že to nebrala vážně. Chtěla jsem si při vzpomínce dál myslet,
že touhle dobou je už nejspíš v baletním důchodu...
Já toho přece tehdy nenechala kvůli tomu, aby ona dneska kus za naším krámem
prodávala letenky!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat