Jihlava

Tak jsme byli v Jihlavě.

Na ty genetické testy - jestli jsme schopni společně zplodit zdravého potomka.

Jelikož Zdeněk měl kardiochirurgický zákrok v útlém věku, přikláněla jsem se

k tezi, že Elenka měla svou srdeční vadu po něm.

Genetika v Motole to sice nepotvrdila, dospěla k závěru, že vada byla náhodná,

ale ještě ten den, jak už víte, nám jistá doktorka řekla, že pochopitelně to

náhoda nebyla, a že naše další dítě bude mít totéž.

V Jihlavě jsme měli být na dvanáctou, což znamenalo nejpozději v deset vyjet - počítat s dopravní zácpou

přes Prahu a mít časovou rezervu pro hledání jihlavské nemocnice.

Martin, který nás vezl, určil odjezd na ještě dřív, na devátou. Rád počítá se vším.

Jenže nepočítal s tím, že nemám v autě dost nafty.

Jelo se totiž mým autem, které má zřejmě tedy rozbitou palivovou kontrolku - jinak si to neumím

vysvětlit...

Uprostřed té ranní dopravní špičky na Staroměstké to prostě přestalo jet.

A čidlo nesvítilo, vypadalo to na poruchu.

Já paranoik si hned říkám, že tam asi z nějakého důvodu nemáme jezdit...

Třeba se něco stane...

Martin zkoušel otočit klíčkem ještě několikrát, ale všecko marný.

V tom se světýlko kontrolky rozsvítilo. Nafta. Došla.

Tak rozčileného jsem svého bývalého přítele dlouho neviděla.

On sice tvrdí, že dopálit do běla ho dokážu jenom já, a vida, tentokrát to bylo auto...

Co teď? Blížila se desátá, rozhodně nebyl čas jet někam sockou pro kanystr a naftu...

Navíc z centra, odkud je první pumpa kdoví jak daleko. Zkrátka tahle varianta ne.

Leda že by Kiki...

Měli jsme ji už před půl hodinou vyzvednout.

Martin ji vytočil (zatím jen telefonicky) a povídá:

Ahoj Kristýnko, sedni do auta, dojeď někam k benzince, kup tam kanystr,

natankuj naftu a přijeď s tím na Palačák... A spěchej. Děkuju.

Pak hovor ukončil, protože neměl náladu se vykecávat a něco podrobně vysvětlovat.

Kdyby před měsícem nepřestal kouřit, zapálil by si. Možná hned dvě, jak později přiznal.

Kiki volala pochopitelně hned zpátky.

Prý nemá peníze a tím plán na naši záchranu krachnul.

Proto mi večer utnula telefonát se slovy: Teď mě omluv, jdu se doradovat z nových věcí!

Ona se takhle prý chystá na roli matky. Utrácí, dokud může.

Každopádně její nové kalhoty, ani kabelka nám teď nepomůžou.

Jani, sedni si za volant, my tě odtlačíme dozadu.

Ohlédla jsem se a viděla za sebou hlídané parkoviště. Jaká skvělá náhoda!

Tak jsem sedla, on se spolu se Zdeňkem opřel do kapoty a já volantem točila, kam řekli.

Bylo mi jich líto, jak se dřeli.

V tu chvíli jsem ale úplně svévolně zatočila volantem doprava a najela na obrubník.

Byl to roh chodníku a já ho přejela. Zahnula jsem moc brzy - myslela jsem, že

překvapím - že mi jako tu zatáčku nebudou muset hlásit, že to poznám sama...

Ten se tak nasral!

Martin samozřejmě. Zdeněk byl kupodivu v klidu.

On na mě křičel. Martin.

Hodně.

Ale za chvíli už jsme pokračovali v krasojízdě vzad.

A já už poslouchala na slovo...

Podařilo se nám dokonce zaparkovat a hned nám bylo sděleno,

že to bude za padesát na hodinu.

Na to, že plánujeme celodeňák v Jihlavě, se asi dost prohnem.

Kiki už tu byla, přesedli jsme k ní a byl skutečně nejvyšší čas vyrazit.

Přesto jsme se zdráhali provést takovou marnivost, a tak jsme dumali,

koho na ten parking vyšleme - někoho ochotnýho přijet sockou, s kanystrem

a někam mi s tím odjet. Nejlépe do Dejvic... Třeba před dům...

Táta je na chalupě, Kiki přítel v práci. A Martin, kterého bych volala normálně,

seděl teď vedle mě. Ve stejné šlamastice.

Rozhodli jsme se, že necháme klíčky pánovi v budce a vyrazíme.

Cestou na někoho přijdem.

Netrvalo dlouho a nápad byl tu. Kolega z letiště, ochotnej kluk z DEJVIC, co nemá rodinu,

takže má volno celé pro sebe - a může si tudíž dělat, co chce...

Klidně i pomáhat lidem ve šlamastice...

Kupodivu souhlasil. Prý zrovna nemá nic lepšího na práci.

Já se cestou zbavila své paranoi tím, že jsem usnula.

A pak už jsme byli v Jihlavě před nemocnicí a já už neměla pocit, že jsme

tam být neměli.

Bylo za pět dvanáct - a to ne obrazně, ale skutečně, takže jsme vypálili z auta

a honem dovnitř, ať konečně víme, na čem jsme...

Kiki s Martinem s námi nešli, prý se budou raději potulovat.

Genetička byla postarší, moc sympatická dáma, údajně s téměř třicetiletou praxí v oboru,

a hned jak nás viděla, prohlásila, že takhle na pohled jsme jistě schopni zplodit potomka

zdravého.

Pak jí zmrznul úsměv na tváři, když jsme řekli, že jsme přišli o dceru s vrozenou srdeční vadou.

Dala se bez zbytečných řečí do práce.

Zpovídala nás. Dlouho vyplňovala, kdo v rodině co...

Pak volala na Motol pro nějaké informace o Elenky vyšetřeních.

Řekla, že k dědičné srdeční vadě se vždycky váže ještě i jiné postižení.

Třeba i vzhledové defekty.

Celkově se tomu říká syndrom.

Takže nám vysvětlila, že vývoj Elenky srdíčka se pokazil nějakým vnějším

vlivem během začátku mého těhotenství...

Společně jsme se pokoušeli dopátrat, o jaký vliv šlo, ale přesně už to nikdy nikdo

nezjistí.

Uklidnění? Ne.

Do budoucna snad, zpětně vůči Elence naopak - nemuselo to bejt!

S tímhle pocitem jsem odcházela.

A i když jsme měli v plánu parádní výlet, nebylo mi hej.

Ovšem pár následujích událostí mě přece pobavilo.

Martin, který vystřídal za volantem Kiki, zastavil na přechodu, kde právě přecházel chodec,

aby se ho zeptal na cestu na náměstí.

Chlápek se zamyslel, rozhlédl se, kudy by nás tak nejlíp poslal, a přitom zavrávoral.

Jak se to snažil vybalancovat, provedl takový úšlap stranou, při kterém si snad zvrtnul kotník

nebo co.

Nedal nic znát, stál na jedný noze a ten směr nám poradil.

Když jsme ho pak zanechali svýmu osudu, odkulhal se konečně na druhou stranu chodníku.

A pajdal dál.

Smáli jsme se, ale bylo nám ho líto.

Rozehrávali jsme si pro sebe tu scénu do absurdna.

Že by jako takhle zakopl, zůstal tam třeba ležet a my nad ním mávli rukou

s nějakým prohlášením, že on má, jak se zdá, co dělat sám se sebou, a jeli bychom dál...

Nakonec jsme tedy díky němu to náměstí našli.

První, co jsme nutně potřebovali, byla zmrzlina.

Kiki s Martinem šli pro kopečkovou, já o kus dál pro točenou.

Zdeněk se zatím poohlížel, kam se pak skočíme najíst.

V té cukrárně, kde mi prodavačka natáčela dvě zmrzky, měli

také čokoládu. Plno malých čokoládových bonbónků, každý jiný,

každý lákavý... A taky v celoflánu balené, jako dárky...

A protože už jsem dostala echo, že moje auto stojí v Dejvicích,

napadlo mě, že jedno to hezké čokoládové balení přivezu jako pozornost

tomu kolegovi.

Paní mi vybrala to nejvhodnější pro pána (nevím ale, podle jakého klíče),

a pak povídá:

Tak a teď... Nejdřív si ukliďte peněženku, dejte si do kabelky ten balíček, kabelku si zapněte...

A teď si teprve vezměte ty zmrzliny, jo...

Kolik si myslí, že mi je? Pět?

Sedli jsme si na zahrádku restaurace, a že se konečně naobědváme.

Jenže po půl hodině mi už bylo v těch šněrovacích botách takový horko,

že jsem se rozhodla koupit si někde laciný sandály.

Nechala jsem je hodovat a vydala se hledat obchod.

Vietnamský nejlépe. Ti mají laciný kšuntíky. A mně teď takový stačí.

Jenom pro teď. Doma bych vhodný boty měla, ale co mi jsou doma platný...

Zastavila jsem starší paní a zeptala se jí, jestli tu vietnamská obuv někde je.

To víte, že jo! Já tam nedávno kupovala zimní boty za stovku, to se vyplatí!

Řekla, že ji mám následovat.

Jenže šla tak pomalu, že i když jsem se snažila, následovala pořád spíš ona mě.

Nakonec usoudila, že tam bez ní budu rychleji a laskavě mi tu cestu prozradila.

Byla jsem tam coby dup. Ačkoliv dle jejího popisu jsem měla pocit, že půjdu přes hory

a doly, nejmíň.

Boty jsem si vybrala a prodavačka mě pobídla k jejich vyzkoušení.

Nebyla to Vietnamka, přesto mi podávala obouvák se slovy:

Tady máte když tak žličku!

Nepotřebovala jsem ji, nákup proběhl, všechno dobrý.

Takže jsem zpátky do restaurace přiběhla v nových botkách za dvě stovky.

Ani by to do nich člověk neřekl, vypadaj dobře a jsou i pohodlný.

Otázka je, jak dlouho mi vydrží.

Můžou mě ale jen překvapit - já od nich potřebuju jeden den...

Takže šanci překvapit rozhodně mají :)

Popíjeli jsme kafíčko, říkali si, jak je ta Jihlava docela pěkná,

když v tom se okolo pod námi belhal ten chlápek.

A taky lidi ochotný a obětavý tady maj...

Kiki nás večer přivezla do Dejvic. Pár ulic za kulaťákem stálo

moje auto, do kterého jsem si přesedla a bývalému kolegovi

jsem, kromě peněz, předala tu lámanou čokoládu.

Prý to nestálo za řeč.

No on je snad z Jihlavy!

***