Čtyřlístek

Nejhorší jsou rána. Když člověk procitá ze snů o Elence do odmítané reality bez ní.

A snaží se navázat na své pracně nabyté večerní rozpoložení, o nějž se od rána snažil,

a které bylo aspoň tak snesitelné, že se dalo usnout...

Zkrátka je to jenom přežívání. Jakákoliv jarní krása nepotěší tak, aby si šlo říct,

že je konečně jaro, anebo dokonce, že je hezky na světě.

Jestli Vám připadám depresivní, tak asi jsem.

A moje maminka je na tom snad ještě hůř, v téhle době.

Včera jsme za ní jeli se Zdeňkem, aby nebyla sama doma, když je jí tak smutno,

a ona nám udělala oběd. Mezitím si Zdeněk všiml té urničky...

Ještě ji neviděl a neuvědomil si, že ji tam vlastně naši mají.

Možná by tam ani nejel, řekl by mi, že se necítí...

Ale teď už nemohl jinak, než se s pohledem na ni vypořádat.

A já pak měla co dělat s pohledem na muže, co s pláčem objímá a líbá růžovou urnu.

Je pár takových obrázků, které se vztahují k mému rodičovství, které už z hlavy asi

nedostanu. Asi tam maj bejt...

Po jídle jsem se nabídla mámě, že posekám zahradu. Tráva už byla celkem dlouhá,

napadlo mě, že bych mohla najít čtyřlístek. Jako znamení od Elenky, že je s námi,

pořád tady.

Ale najít jako náhodně, ne s lupou se plazit trávou a hledat.

Sem tam jsem koukla pod nohy.

"Tak se běžte radši projít," navrhla máma a Zdeněk souhlasil, takže jsme vyrazili.

Ke koním, co se pasou za nedalekým hřebčínem.

Trhali jsme jim trávu, protože měli v ohradě už skoro všechnu zpasenou, a já trhala

i kytičky, co tam kolem rostly. Mluvili jsme o Elence, jak by se jí koníčci líbili, a hlavně,

jak ráda by je taky takhle krmila...

A pak jsme zase u toho, jak jí naši chtěli pořídit kuřátka a kozu, a jak by se měla fajn

- kdyby neonemocněla. Ale ne přede dvěma měsíci, ale vůbec nikdy.

Takže to jinak skončit nemohlo? Nebo přece mohlo?

Maminka doma zase brečela a říkala, že o tomhle pořád přemýšlí, jestli se nedalo

něco udělat líp, jinak, nějak pomoct, nějak to zvrátit...

"Já vim, nebudu brečet, to by její dušičku trápilo," zakončí to vždycky.

Jako my.

Tak, jak je to psáno...

Tu trávu jsem nakonec přece sekala. Vytáhla jsem sekačku a říkám si, že

ten čtyřlístek už asi nenajdu, když to poseču a v tom jsem ho uviděla.

Měla jsem radost. Byl od Elenky a to mi nikdo nevyvrátí.

Nabylo mě to. Jezdila jsem těžkou sekačkou po zahradě a cítila, že mám

tolik sil... A vzduch byl takovej svěží, chladivej a já ho rozrážela plná

nové energie.

Je tady, nezmizela, neskončila.

Ten čtyřlístek jsem si schovala.

A pak jsme jeli domů a mně se docela klidně usínalo.

Jenže ráno zas, jako když to na mně hodí. Co bylo včera neni dnes.

Zdálo se mi, že jsem s ní a že ji učím jezdit na kole a objímám ji,

jako bych věděla, že není moc času.

Rána bejvaj nejhorší.

Snad o sobě zase dá vědět.

***

"Lidi chodí na Janičky blog proto, aby si potvrdili, že na tom nejsou tak špatně?

To je přece strašný!" Lomila naše maminka prý rukama, když jí Zuzka vyprávěla

o tom, o čem já Vám budu vyprávět zítra... :)

Příjemný zbytek neděle!