Kiki se přede mě ráno postavila a s úplně vážnou tváří mi řekla, že ji ten můj pozdrav na blogu
už nebaví. A abych koukala napsat zase něco novýho, když jsem z ní udělala závisláka.
Já bych samozřejmě ráda, jenom tak nějak cítím, že mi to můj psychický stav
neumožňuje. Ne v takovém rozsahu, aby to za něco stálo.
Drží se mě tenhle stav zuby nehty, a když to trvá dýl, jsem schopná Vás akorát tak
pozdravit, což si zasloužíte :)
Mnozí z Vás tohle mé období spontánně využili k otočení "rolí" a začali psát mně.
Což je moc milé, musím říct. Tomu říkám věrnost!
Vždycky, ať mi bylo jakkoliv, jsem psát mohla a dělalo mi to dobře.
Teď to nejde. Četli byste prázdné řádky, do kterých bych se žádným způsobem nevkládala.
A psala je jenom proto, abych "něco" napsala, což není dobrý důvod k psaní.
Je to naopak ten nejhorší.
Ona je tady ještě jedna věc, která mě do jisté míry paralizuje.
A je to nefér vůči Vám všem, co mi držíte palce a můj příběh Vás upřímně zajímá.
Ale i to je asi holt život, který běží dál a ohledy nebere.
Vydávám se totiž svou otevřeností všanc těm, kteří mi můžou neohleduplnými
vzkazy snadno ublížit, pokud se pro to rozhodnou.
Jestli jsou to ta rizika otevřenosti, na která narážela jedna z otázek v rozhovoru pro Blog.cz,
pak už je chápu.
S každým takovým komentářem se mi zachvěje Země pod nohama.
A to jich nebylo moc. Stačí jeden, a je v tu chvíli úplně jedno, kdybych měla i sto příznivců.
Navíc se pak člověku to niterní psaní otráví...
Ovšem našla jsem si alternativu, která by mohla mou svízel dočasně vyřešit...
Vzpomínáte si ještě na mou kamarádku?
Na tu, které se může stát úplně cokoliv a já o tom můžu klidně psát, protože ji
nikdo z Vás nezná?
Věřím, že vzpomínáte...
Tak ona má teď shodou okolností takovou životní lapálii...
Dochází k psychiatričce, protože přišla o dcerku.
A jelikož nedokáže ani pomyslet na tu definitivnost téhle události, na to, že už by ji nikdy
nesměla obejmout a potěšit se s ní, a pro tu maličkou, že by mělo úplně všechno skončit,
velice jí pomohlo, když se k ní dostaly příběhy maminek,
které jsou přesvědčeny, že se jim jejich zesnulé dítě vrátilo v těle dalšího potomka.
Svěřila se s tím pár lidem, povykládala jim o své nové naději, jenže byli i tací, co
se jí tu naději snažili zničit. To snad ne!
A tak o tom všem povykládala té své psychiatričce.
A vydala se jí všanc, stejně jako jim. Ať klidně řekne totéž. Že je to nesmysl. Ať to prej má černý na bílým - jestli se zbláznit tak, anebo jinak, neni to už jedno? - Říkala mi.
Doktorka jí nahrála sama, když se zeptala, jestli už si našla nějaké to světýlko na konci tunelu,
anebo ještě zeje v prázdnotě.
"Zeju." Odpověděla kamarádka.
"I když... Jistý světlý bod, k němuž se v budoucnu upínám, by tu snad byl..."
Psychiatrička prý zvědavostí zvedla obočí.
"Dostalo se ke mně pár příběhů, kdy se údajně lidem narodilo znovu jejich zemřelé dítě.
Tak já teď věřím, že by se mi její dušička mohla znovu narodit..."
A bylo to venku.
Orosila se, zkoumala lékařky pohled, kterým ta zkoumala zase ten její, než řekla:
"Ale ve zdravém tělíčku, že jo?"
"Jasně! Proto taky půjdeme na genetický testy..." Sdělila jí, celá překvapená, svůj plán.
A pak jí vyprávěla o mém snu s Biankou a pak o tom rozhovoru s Biankou,
který jsem následně četla, stejně jako možná i Vy, což byl jeden z těch příběhů,
co se k ní dostal, a říkala si, že když už, tak už.
Ať ví všechno, ona mi přece má pomoct, tak nemá smysl něco tajit, dodávala odhodlaně.
Prý když zmínila tu Bianku v mém příběhu podruhé, psychiatrička vyhrkla:
No nekecejte!
"Ono to nezní bláznivě?" Otázala se jí později, když vysypala z rukávu další historky,
které se k ní na podobné téma dostaly, snad skutečně proto, aby jí sloužily jako naděje.
"Mně ne. Pravda je ta, že nikdo nevíme nic.
Jak to TAM chodí, se můžeme jenom domnívat,
můžeme věřit, nevěřit, ale vědět ne. A já si taky myslím, že duše je energie, která nezmizí.
Takže tuhle vaši víru si necháme, když nám pomáhá..."
Mrkla na tu mou kamarádku a bylo to.
"A co když mi někdo řekne, že jsem blázen, když tomuhle věřím?"
"Takové soudy by byly teď ve vaší situaci neohleduplné. Navíc, jak říkám, nikdo nevíme nic..."
Takhle to té kamarádce řekla...
Na tu genetiku už jsou objednaní, ze vzorků krve jí a jejímu muži řeknou,
jestli by býval byl, (či bude-li) jejich další potomek zatížen jakoukoliv genetickou vadou.
Já ani netušila, že se tohle dá poznat z krve.
Když jsme onehdá byli s mým mužem na genetice my, jelikož Elenka měla vrozenou vadu,
dělali tam s námi jenom takový rodokmen nemocí v rodině.
Diktovali jsme, kdo z příbuzných čím trpěl a oni z toho nakonec usoudili, že Elenky vada byla náhodná.
Přesto se našla lékařka, která nám jednoho dne vpálila, že naše další dítě TO bude mít taky,
je to prej jasný.
On se vždycky někdo takovej najde, kdo člověka nahlodá.
A tak bych se ráda na ten genetický rozbor krve objednala taky.
Musím říct té kamarádce o kontakt.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat