Volala mi maminka, že má za uplynulé účetní období strašně vysoký účet
za telefon.
Pochopitelně za hovory se mnou. A to se domnívala, že se vzájemně máme
"v mojí pětce".
Tak jsem se to vydala ověřit. S Kiki.
Prodejna byla narvaná, vyjela nám dvě pořadová čísla, 47 a 48, a tak jsme čekaly.
Kiki se posadila, já stála.
Dala jsem jí do ruky lístek s tím nižším číslem, ale odmítla ho.
Prý se rozseděla a chce si počkat dýl.
"To víte, že na to budeme reagovat, musíme na to reagovat! Jenom ještě nevíme,
jak a kdy...," vysvětloval kluk v tričku T-Mobile nějakému zákazníkovi,
který na něj vybalil novinku, že konkurence má bezkonkurenční cenu tarifů.
Dlouho se dožadoval změny svého tarifu ihned, jinak že přechází,
ale nakonec uznal, že platit dvakrát, když mu ještě nevypršela smlouva,
by výhodnější nebylo.
Tak se nakonec spokojil s tím, že reakce na ceny O2 se dostaví během příštího týdne.
A pak jsem se dostala na řadu já.
"Chtěla bych se zeptat, jestli mi funguje služba mých pět."
"Tak se na to hned podíváme - vaše telefonní číslo?"
Když jsem mu ho nadiktovala, chtěl po mně ještě heslo pro komunikaci. Náhodou jsem
ho dala dohromady, a bylo mi sděleno, že ANO.
"A mojí mámě?"
Pohlédl na mě...
"To bych vám ale řikat neměl... Teoreticky bych mohl třeba kývnout...," zauvažoval.
"Tak její číslo?"
Samozřejmě potřeboval i heslo pro komunikaci, a to jsem teda dohromady nedala.
Kiki se líně zvedla z křesílka a šla mi na pomoc.
Začala pálit od boku:
1234 - kluk koukal
1111 - pořád pohled bez výrazu
Jo?
Ne...
Tak fakt netušim...
"Je trojmístný, jestli vám to pomůže...," radil.
"Já jí zavolám," začala se hrabat v kabelce.
Číslo jsme teda nakonec měly a kluk kývnul, že i maminka tu pětku má.
"A má v ní mě?" Zeptala jsem se.
"Tak znovu vaše číslo...," a vzápětí už kýval z leva do prava, že nemá.
"Nemá jo?"
"A mě tam doufám má..." Ověřovala si Kiki.
Kluk se na ni podíval a ona se usmála. Asi aby si ji dobře prohlédl, a lépe tak zjistil,
jestli tam je či není...
Ale on byl nějakej zabržděnej, protože stejně potřeboval její číslo.
Zjistily jsme, že ani Kiki tam maminka nemá a obě jsme se shodně
zeptaly: "Tak koho tam teda má?!"
Kluk nám vytiskl číselný seznam.
Toma, Zuzku, tátu a ještě jedno číslo, které jsme nebyly schopny rozpoznat - chybí jim tam ty fotky.
"Nebude to babička?" Napadlo Kiki a zase vzala do ruky svůj mobil, že to prověří.
Po chvíli hledání ale řekla: "Já nemám číslo na babičku... - to je divný," pousmála se omluvně.
A koukla na mě, jako že to mám prověřit já.
Bylo její.
A protože kluk měl času dost, dovolil nám ten maminky seznam kapánek poupravit.
"Takže, Toma škrtněte, von teď stejně neni v Čechách, a dejte tam mě, no a Janičku bysme dali místo...,"
uvažovala Kiki nad seznamem nahlas.
"Nemá celou tu pětku obsazenou...," nadhodil kluk řešení a už mě tam psal.
"Bude to všechno dámy?"
"Ještě by mě zajímalo, proč měla maminka tak vysokej účet..."
Po chvíli hledání řekl: "Tam bylo hodně provoláno."
"Nejvíc na mý číslo, že jo?" Zajímalo mě, ale kluk se na mě zadíval tak, že jsme obě okamžitě pochopily,
že času má možná dost, ale trpělivosti až tolik ne.
Dost možná, kdyby na můj zvídavý dotaz odpověděl, dala bych se do vysvětlování,
proč tomu tak bylo... Jenom aby věděl...
A tak jsme šly radši do knihkupectví pozlobit knihovníka - jak je to vůbec možný, že
knížky o reinkarnaci dětí prostě nemá?!
Ví von vůbec...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat