Chtěla bych napsat nový článek, ale říkám si, že přece nemůžu psát takhle ubulená...
A pak mi došlo, že to vlastně není vidět.
Dneska jsem na tom zase špatně. Dokonce jsem byla za psychiatričkou pro léky,
a i když se jim vnitřně bráním, asi s nimi začnu...
Prý jsou silně tlumící, bojím se, co se mnou udělají, ale takhle je mi taky šíleně.
Rozhodla jsem se, že pokojíček Elenky zachovám. Nic nebudu dávat pryč, všechno je to pořád
její, a třeba Bůh dá a ona se nám znovu narodí. Už jsem ho o to poprosila, čekám na jeho
znamení, jestli by to šlo. Až přijde čas...
Chtěla bych, aby to byla ona, ta samá.
Vzpomínám si přitom na "formeláky" z Lucie postrachu ulice.
Jak je po prázdninách musela vrátit a kladla dědečkovi na srdce, aby je hned zase koupil,
ale přesně tyhlety samý!
Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem připravená jí dát i stejný jméno, jestli poznám,
že je to pro ni pokračování.
(To jsem ale paní psychiatričce neříkala...)
Zato mámě jsem říkala, co té holčičce pak řeknu, až se zeptá, kdo to je, na těch fotkách na zdi...
"No to jsi přece ty!"
Máma mě napomenula, ať toho nechám, protože se jednak zbláznim já, a pak, přivodím
psychické problémy i tomu případnému dítěti...
Takže já teď začnu brát ty léky, abych se vzpamatovala, protože uznávám, že moje
úvahy jsou trošku z cesty, ale stejně nepřestávám věřit, že Elenka dostane novou šanci
ve zdravém tělíčku. Ono totiž, mezi námi, je to pro mě snažší, než uvěřit, že je konec.
Často se na svou situaci dívám cizíma očima, i když jsme ještě Elenku měli.
Já věřila, že se ze všeho dostane a bude žít. Ale ty cizí oči si klepaly na čelo (své cizí hlavy),
a říkaly, že je to nepravděpodobné, když má za sebou osm operací srdce a nemocné plíce...
A teď se taky ty cizí oči nestačí divit, čemu jsem ochotná věřit.
Stejně jako tehdy všem těm léčitelům, co vyprávěli o svých zázracích.
Nejčastěji jsem asi ta - na tom horním řádku fotek, v těch růžových brýlích.
A pak ta uslzená, když zjistím, že všechno je jinak.
A taky důchodkyně, která huláká z okna, kdo to po ní hodil tu šišku...
Ta s Elenkou v bříšku bych chtěla zase být.
Ta nacházela pořád čtyřlístky a pětilístky...
A přejídala se zmrzlinou, protože se domnívala, že porodem se blíží její konec.
Jenom ta s tou svatozáří nějak netuším, kdy jsem.
Možná ve vztahu. Ale podle maminky ji nosí spíš Zdeněk. Tak nevím.
Každopádně dneska jsme se pohádali, protože se nechce změnit :)
Já se musim smát, když to píšu, protože si připadám skutečně švihlá teď...
Řekla jsem mu, že musíme jít do sebe a napříště se polepšit, abychom nedělali
stejný chyby a byli lepší rodiče - jestli nám Pán Bůh požehná.
Ale on tvrdí, že neví, co by teď na sobě měl změnit, a že odmítá dělat něco předem,
kdy zatím vůbec o dalším děťátku neuvažujeme.
Povídám, ať zavře ten počítač a přestane chlastat.
Netušil proč!
Povídám, že takhle nám ji Bůh asi nevrátí, když budeme pořád stejní
a nebudeme se chtít vzdát svých špatných návyků, abychom se mohli naplno věnovat děťátku...
Nerozuměl mi.
Ale to, že chci zachovat pokojíček, to uvítal s radostí, protože se prý bál dne, kdy přijdu
a řeknu, že všechno půjde pryč. Prý by to nesl těžce.
Já už volala mámě, ať nevyhazuje ty botičky, co jsem jí tam odvezla v krabici.
Některé ani nestačila unosit, tak až do nich zase doroste, pořádně je ošoupe...
Maminka mi rozumí. Prý je ta krabice uložená na chalupě - jako zatím jediné,
co jsme dali "pryč". Ještě vlastně sedačku z auta, ale ani ta není vyhozená, jen uložená.
Říkala mi, že máme co nejdřív zapracovat na miminku - i ona věří, že se k nám Elenka vrátí.
Ale já to potřebuju vědět - čekám na to znamení...
***
Jo a ještě s něčím jsem si Vám chtěla postesknout.
Od rána nefunguje les!
To mám jako čumět do zdi?
A zase jako by mi říkal: Vždyť jsi přece chtěla čas na psaní - tak ho máš - no tak si piš ty svý romány, dělej...
Povídám, že už vim, že to nebylo důležitý!
Už vim, že bez ní nemá nic smysl!
Vrátíš mi ji?
Ať můžu zase nasadit ten klaunskej nos - tím chci bejt!
Žádné komentáře:
Okomentovat