Mám hodně restů, pokud jde o odchozí maily...
Dlužím odpovědi.
Já většinu dne nemám chuť do vůbec ničeho.
Nedá se s tím nic dělat, můžu jenom sedět a civět - mohla bych vypadat, jako že
přemýšlím, jak se většinou domnívá Zdeněk, a pak se diví, že nejsem schopná
mu povědět, o čem...
Totiž o ničem. Mám v hlavě úplný prázdno. Jestli na něco myslím, tak je toho moc najednou,
a vymyslet se to nedá. Je to takové pasivní dumání, co nikam nevede.
Paradoxně se v něm o to víc plácám a věnuju mu celý den.
Výtky vůči sobě samé, pochyby, obavy, špatné pocity...
Ráno se vzbudím se špatným pocitem, že Elenka tu zase neni, přepadnou mě pochyby,
jestli nejsem fakt nějaká švihlá, když si zkouším ulevit nadějí, že tu zase jednou bude,
pak se dostaví obavy z té nepředstavitelné definitivnosti, kterou nedokážu přijmout,
stejně jako vtíravou myšlenku, že to nejlepší v mém životě už bylo, a že Elenky život mohl
být lepší, kdybych byla lepší já.
A než si jdu večer lehnout, je potřeba zpracovat tyhle výčitky, co zas přes den vyrostly jak houby po dešti.
Musím je zadupat do země (neboť to jsou jedovatky), abych vůbec mohla spát.
Problém je v tom, že se další den vylíhnou znova, a klidně na těch samých místech.
A pak odepisujte na maily a buďte milí, jako jsou na Vás ti, co Vám psali...
A piště blog, když víte, že ani dneska nemáte absolutně co říct...
Natož zábavnýho.
Jak říkám, pere se to ve mně a nějak se úplně nedokážu oddat tomu úlevnému pocitu,
že by se narodila znovu. Jako by mi v tom bránil - budete se divit, ale rozum...
A pak přijede Kiki, vidí jak čumim a řekne: Ty tomu zase nevěříš, že ne!
Já připustím, že mi to občas fakt nejde a přepadnou mě pochyby, že je to blbost
a zároveň ve stejné chvíli nutně přičichnu k té definitivnosti, která, to jen mezi námi, tak strašně smrdí,
až se jednomu chce zvracet... No a ona mě pár větami propleskne - je to prý, jako
bych pochybovala ve víře.
Jednou mi Bůh seslal na přání to znamení, že to jde, tak nemám právo nevěřit...
Ale stejně to dá někdy práci, jen pomýšlet na to, co krásného přijde. Natož tím žít.
Někdy se do toho dostanu poměrně lehce - třeba jsem procházela mezi regály knihkupectví,
kde sice neměly knížky o znovuzrozených dětech, ale měly tam plno pracovních sešitů pro tříleté
děti, které jsme s Elenkou vyplňovaly, vždycky po snídani...
A já si úplně vážně říkám - to má čas, zase to budem kupovat... Zase do toho dorosteš, neboj se miláčku...
Tedy, nejenom že tohle říkám, ale jí to říkám...
Často k ní v duchu mluvím - psychiatričce to připadá normální, tak to neřeším.
Mně to taky připadá normální, jenom si pořád nemůžu zvyknout, že mi neodpovídá tím svým
líbezným hláskem, nýbrž nějakým chladným vánkem...
To jsem před pár dny ležela v posteli nad knížkou, a než jsem se začetla, zase jsem jí povídala.
Ale v duchu, on Zdeněk už spal.
Najednou mě začal mrazit ukazováček.
A sotva jsem to zaregistrovala, vyrušila mě kočka, která se normálně vzbudila, připlazila se
mi k té dlani a o ten prst se mi začala třít. O ten konkrétní prst.
To jsou chvíle, kdy je všechno možný. A nikdo nevíme nic...
Jako já ještě před chvílí netušila, že budu mít nový misteriózní zážitek, během
toho, co Vám píšu.
Zase kočka. Leží mi na polštáři vedle počítače.
A ve chvíli, kdy jsem vyťukávala tu větu, že mě mrazil ukazováček, sebou strašně trhla.
Doslova vylítla na všechny čtyři a dívala se někam do prázdna. Kde ale evidentně prázdno neviděla.
Chvíli čekala - nevím na co, a pak se odporoučela na jinou část postele.
Je to děsivý. Je to divný. Neležet vedle mě spící Zdeněk, článek bych Vám rozhodně nedopsala.
Odjela bych k našim. V noční košili.
Když tyhle věci vyprávím ráno mámě do telefonu, už se nebojím vůbec.
Naopak, cítím se tím posilněná, tyhle večerní prožitky zahání tu ohavnou definitivnost.
Dávají mi naději, líp se mi věří těm zázrakům.
Maminka to má podobně. Každé Elenky "ohlášení" vítá, protože propadá beznaději.
Nejčastěji říká, že má v sobě ze všech těch věcí za poslední dobu strašný zmatek.
Tomuhle stavu (nás obou) dost přispívají ty načtené stránky na téma duší a karmy
a takových těch věcí...
A pochopitelně i zvláštní zážiky, které jí ráno volávám - když se večer stanou.
Líčím je i s tím strachem, načež ona se mě zeptá:
A to se jako bojíš Elenečky?
- Ne, jenom mě to trošičku vylekalo...
Tak to jo. Když je jasný, že je to ona, tak neni čeho se bát...
- Já vim. To je jasný...
Až bude Zdeněk na noční, mohla bych zase spát u vás?
***
Žádné komentáře:
Okomentovat