Jsem čím dál víc nepříjemná, arogantní a nesnášenlivá.
Možná už bych s tím měla něco dělat, potíž je v tom, že nevím co.
Podle Zdeňka jsem taková běžně, jenom se to teď zhoršilo.
Já myslím, že se to teď zhoršilo natolik, že by se teprve dalo říct,
že jsem taková, jakou on mě vidí běžně...
Zkrátka mě vidíme každý jinak. A koukám, že už dlouho.
Akorát, že já se nemíním zabývat tím, jak se v jeho očích očistit,
zabývám se tím, jak přijít co nejmíň do kontaktu s tím, co mi tak
vadí, na co nemám náladu a co nemůžu snést.
Nebo KOHO...
Takže nehodlám měnit sebe, hodlám měnit okolí. Těžká věc.
Doma si ještě jakš takš pořádek udělám.
Když si chudák můj muž pustí nějakou kriminálku, hned to musí
zase vypnout - nemám náladu na takový žánr!
Když si pustí komedii, u který se tlemí jak blázen, zatímco já na ní
neshledávám vůbec nic ani k pousmání se, musí to vypnout,
protože bych z toho trapna zešílela.
Navíc nemám náladu na smích (jeho), ani na komedii obecně,
natož na trapnou.
Včera to nechtěl vypnout. Tak jsem to vypla sama. Bytostně jsem
cítila potřebu ticha.
Prý jsem nesnesitelná.
Ale přesně tak já spatřuju své okolí!
Horší s klidem a tichem je to v práci.
S Kiki by to bylo v pohodě. Ta se nesnaží vymluvit mi díru do hlavy,
ani být přechytralá (v tomhle bodě by měla naše sestra Zuzka určitě nějakou
průpovídku),
dokonce neni ani trapná, ani se mnou nezápolí o prodavačku roku...
A co víc, dovede mě rozesmát a účinně odvést mé myšlenky z černé na bílou.
Ostatní kolegyně v tomhle pokulhávají.
Jedna jde, taková milá, nevtíravá holka, která si téměř celou směnu čte.
Druhá je taky docela v pohodě. Když zbytečně mluví, tak ji prostě nevnímám
a ona dá pokoj.
Ale ta třetí, to je pohroma pro mé momentální rozpoložení.
Stojí u mě a jede. Chtěla vyprávět o tom, že několik lidí z její veliké rodiny
se profesně zabývá činností kolem letadel. Od mechaniků po nějaké zkoušeče
nových modelů.
Než se dostala k tomu, co mi chtěla říct, tedy k jádru pudla, zdlouhavě mi líčila,
kde se testované letadlo vyrobilo, kolik uneslo tun, kdo výrobu zadal...
Nebylo jí divný, že koukám jinam.
Ani to, že absolutně nereaguju, když ona se rozesmála těm 14 tankům, což
je k nevíře, aby takovou zátěž zvládlo letadlo!
Prostě mlela a mlela a já už měla na jazyku říct: MĚ TO ALE VůBEC NEZAJÍMÁ!!!
Držela jsem se, ale cítila jsem, že to už nemůžu dýl snést.
Vrcholem bylo, když si nemohla vzpomenout na slovo.
Snad čekala, že budu dumat s ní, ale to by byla skutečně bláhová.
Využila jsem situace a začala ťukat do klávesnice, abych dopsala
konečně ten mail...
Jenže pak si vzpomněla a jela dál.
Celé její vyprávění mělo směřovat k tomu, co předeslala na začátku - že ten
její strýc se v tom letadle zabil.
Když byla na míle daleko od tématu, a vůbec ji neodradilo, že evidentně
nemá posluchačský zájem, zeptala jsem se:
"Prosim vás a jak teda dopadl?!"
"No spadlo to s nim."
Kývla jsem a psala dál.
Tak šla koukat z okna a přitom rozvést další téma k monologu - počasí.
Paradoxní je, že jí před lety zemřel syn.
A mně vadilo i tohle téma.
Když se rozpovídala, jak naložila s jeho věcmi, a že zase pojede
dát kytky na hrob...
Nemám na ni žádnou otázku, nechci poslouchat, jak se s tím prala,
syna mi je líto, ten příběh o jeho nemoci dávno znám, ale znovu to
od ní poslouchat a přijímat dobře míněné rady, jak to překonat,
nemám chuť.
Ani vykládat jí o tom, jak to bylo a je u nás. Nechce se mi.
A je to čím dál horší.
Čím dál víc vyhledávám společnost výhradně rodinnou.
Kde se dřív stačilo přetvařovat - v případě nezájmu o vyprávěné,
kde šlo v pohodě dát přednost slušnosti před upřímností,
tam to teď jít přestává.
A jestli jsem měla důchodcovské manýry už dřív, tak teď se ze mě
stává čarodějnice.
Nešťastní lidi jsou prý zlí.
Nepřipadám si zlá, naštěstí ani Zdeňkovi (zatím) ne, ale nešťastná teda jo.
Vlastně není nic, co by mě těšilo.
Uvědomuju si, že je tolik krás, vnímám je ale jinýma očima.
Co ze všeho, když Elenka se tolik natrápila a nikam to nevedlo?
Co je mi do vůně šeříku, co tu máme ve váze?
Co je mi do vyprávění o letadle, co spadlo?
Co je mi do toho, že dneska je sluníčko líný vylézt?!
Jestli jednou budu mít zase miminko, a jestli dostanu vědět, že je to ona
a všechno jí můžu vynahradit, a že všechno začíná od začátku, když předtím
to bylo tak špatně, teprve budu ochotná poslouchat nicneříkající tlachání
ze slušnosti, a třeba i mluvit, aby řeč nestála.
Zatím ať klidně stojí - tím líp!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat