(Dočasná!)
Někdy je skutečně těžké dobrat se s partnerem k nějaké domácí harmonii,
pokud jde o společné věci.
My se potkali před třicítkou - tedy mou, a to už má člověk leccos nahromaděnýho,
čeho by se nerad zbavoval. Různý poklady "z cest" a dárky nebo památky, které
by měl rád vystavené...
Jenže já v sobě nenacházela dost tolerance pro ty jeho cetky, které zabírají místo cetkám mým,
a navíc jsou úplně nemožné a k ničemu - na rozdíl od těch mých. Protože moje jsou moje,
mám k nim vztah. Další pádný argument proti jejich společné koexistenci v jedné polici je námitka,
že spolu neladí. Nejdou k sobě, zkrátka.
Jeho obrovský "letorost" mezi skříněmi.
Prostě kus dřeva, které opadává, ale které je holt po Zdeňkově tátovi, a tak se na něj nesmí sahat.
Dokonce i Elenka měla zákaz!
To mě vždycky dovedlo vytočit, když mi hlásila: Na to nesmíme sahat, to je tátovo dřevo!
Chtě nechtě mi to v nynější situaci přidává vítr do plachet, když na to dřevo přijde řeč.
Třeba když mu Zdeněk vymyslel nové místo - místo žehlicího prkna, které šoupnul za postel.
Řvala jsem na něj:
Nesnášim to dřevo! Ani Elenečka na něj nesměla sahat! A dřevo je tu furt a ona ne!
Musím mu připadat hysterická, a je fakt, že se podobným rozčilením k hysterii dokážu
sama snadno přivést...
A jeho to pak mrzí, sype si popel na hlavu (což je teda divnej příměr, mě teď napadá...),
že kdyby tu byla, tak po něm smí i šplhat, že už by mu to nevadilo...
No a mně je ho pak líto, tak to smázneme a je zase dobře.
Dokud mi nezačne nosit svůj nemožný jídelní servis do linky...
Růžové sklo.
Je tu s námi od začátku, přistěhovalo se s ním.
A jelikož já svůj servis měla - a to hezký (zelené sklo :)), tak ten jeho dostal červenou.
Nevešel se do linky...
Jenže, aby se ho zbavil, to zase ne. Měl ho od té doby pod postelí.
V šuplíku. Má tam sklenky, talíře, misky, konvičku... Šílím z toho.
A on zase z toho, že to nenašlo využití.
Možná to v jeho případě přeháním - že by šílel.
Přesto se všemožně snaží jednotlivé kusy do té kuchyně nenápadně propašovat.
Ne nějak násilně, nenápadně...
Tuhle vidím, že na lince leží ta jeho mísa. Kouknu na něj a on mi vysvětlil, že ji chce jenom
opláchnout, jelikož je zaprášená.
A další den mi (už opláchnutá), přišla pod ruku, když jsem dělala salát.
Ležela v odkapávači a já po ní bezmyšlenkovitě sáhla.
Tím jsem si zavařila, protože mísa se stala "užitečnou" a má tudíž v kuchyni právo být.
Povídám mu: Poslouchej, co ta mísa tady? Jdeš jsi ji opláchnout a už v ní servíruju!
Polichoceně se usmál. Vítězoslavně.
Tak jen čekám, kdy si přijde opláchnout zbytek toho skla.
Někdy oplachuje i to dřevo. A pak mu zpravidla hledá nové, vhodnější místo.
Poslední dobou se se mnou přestal radit.
Asi ho nastalá rodinná situace přiměla k anarchii.
Je fakt, že toho doma tolik neřeším, co dřív.
Tak ať si mou defenzivu užije, než budeme zase rodinka...
Pak si rozhodně všimnu rozdílu mezi zelenou a růžovou, takže mu
ten šuplík pod postelí prázdný nezůstane!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat