Co pro Vás dneska mám?
No, budete se divit.
A nebudete mi to chtít věřit.
To Vám říkám rovnou.
Zase další záhady a podivné náhody, které nesnesou racionální vysvětlení (Martínku...)...
Dávno mám sepsanou listinu toho, co všechno se v naší rodině přihodilo zvláštního,
od odchodu Elenky, přičemž některé věci, které se udály dřív, se až zpětně ukazují
jako patřící do kontextu událostí současných. Jestli mi rozumíte.
(Nejste blbí, vím).
Například některé její průpovídky. Anebo to, co měla ráda. Že ji tak fascinovaly
duchové a dušičky v pohádkách. A že takové jsou!
Koralína, anebo Ať žijí duchové!, to si přála vidět pořád dokola.
A pak si hrála na Leontýnku...
Zvláštní taky je, že já tuhle pohádku nikdy neměla ráda. Jako malá holka jsem ji neviděla celou
ani jednou, protože jsem se duchů bála, proto mi celá postava Leontýnky nebyla příjemná.
Já si k sobě nikdy nechtěla pustit nic, co připomínalo smrt. Že jsme smrtelní.
Od mala panický strach z toho... Nic jiného byste u mě asi nečekali.
A Elenku naopak tohle téma bavilo. Lákalo k prozkoumání. Přestože měla ráda a vyžadovala
dobré konce - jako každé dítě. A jako já :)
Nedávno jsme se s mámou rozhodly uctít Elenky památku pohádkou.
Říkám "uctít památku", ale ve skutečnosti jsme si prostě řekly, že jí pustíme Duchy.
Máme oprávněný pocit, že je pořád s námi, totiž.
Bylo to 2.5., tedy dva měsíce poté.
Já si lehla na gauč, a že se budu dívat s ní.
Napadlo mě, že jsem si s ní vlastně takhle nikdy nesedla, abych zkoukla
celou pohádku. Pokaždé jsem využila, že se dívá a dělala si něco svého - povětšinou psala...
Pochopitelně jsem se teď za to v duchu zase propleskla, a od sledování se nezvedla.
A když jsem potřebovala na záchod, pauzla jsem si to.
Jak tak koukám(e), tak mám najednou pocit, že mám studeno na kolenou.
Tohle mívá často maminka, když sedí a myslí na Elenku.
Já cítívám studeno na obličeji nebo na ruce, a to většinou jenom před spaním.
Zdeněk někdy taky. Ale maminka výhradně na nohou.
Usoudila jsem, že si to vsugerovávám, že je to jenom mé přání, aby jako koukala
se mnou. Tak jsem se to snažila nevnímat.
Ovšem po nějaké chvíli už to přehlížet nešlo. Doslova mrazivo na nohou.
Zavolala jsem maminku, abych jí to řekla. Bude mít radost, že Elenku cítím.
A měla radost větší, než jsem čekala.
"Fakt? Opravdu?" Rozbrečela se dojetím.
Nechápala jsem to.
Prý v duchu poprosila Elenku, aby si ke mně sedla, jestli je tu s námi.
Aby nám to dokázala, že tu je. A konkrétně jí navrhla můj klín...
K dovršení tajemna, které dovršit ani nepotřebovalo, se ve chvíli, kdy my tály
nad Elenky evidentní přítomností, ozval z televize hlas Leontýnky:
"Jsem tady celou dobu, sedím mezi vámi, jenom mě nevidíte."
A tak se tahle příhoda zapsala na mou listinu k těm ostatním.
Mezitím se jich stalo ještě několik, a zatím poslední podivnost se mi přihodila
večer.
Vždycky, když jdeme spát, anebo odcházíme z bytu, zfoukávám svíčku u Elenky fotky.
Obávám se vyhoření. Přecejen máme doma kočku, mohla by o ni zavadit... Jsem opatrná.
Zdeněk už mě několikrát napomenul, že bych to dělat neměla, že se to má nechat dohořet.
A já to taky tak vidím, jenže ta má úzkostlivost...
Večer jsme šli spát, ale zatím jsem svíčku hořet nechala, protože jsem si hodlala ještě číst.
Určitě ještě půjdu na záchod, až dočtu, takže ji zfouknu až pak.
Jak jsem si umínila, tak se stalo. Hodinu jsem četla, pak šla na záchod a cestou zpátky
foukla do svíčky.
Ulehnu do pelechu, v knížce čekala nová kapitola, tak čtu dál...
Mně Vám to v ten moment přišlo jako sdělení pro mě. Že mi to bylo tímhle způsobem
dáno vědět. Že jsem byla upozorněna. Zdeněk měl pravdu, ale na něj jsem nedala...
Přece to ani není doslovný překlad názvu toho filmu!
Tak jsem řekla: "No jo... Dobře!" A šla jsem to zase zapálit :)
Někdy mám pocit, že stačí dobře sledovat, aby člověk věděl, co a jak.
Tu knížku jsem si koupila, než se Elenka narodila. Začala jsem ji číst v těhotenství
a dočetla až včera večer...
A kdybych řekla, že končila řečnickou otázkou "Co vůbec kdo víme?", a to v tom
kontextu, v němž se tady už nějaký ten měsíc vesměs pohybujeme - tedy jak to chodí
po smrti, a to přesto, že jde o biografii režiséra Formana, tak byste už mohly namítat,
že si vymýšlím...
Tak se radši jedu hrabat v hlíně k našim na zahradu.
Děláme s mámou skalku.
A svíčku teda nechám hořet...
Krásný den všem svým maniakům :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat