Knížka

Jak jistě víte, zajímá mě psaní. A taky spisovatelé.

Proto se někdy dívám i do knížek,

které netoužím číst, jen mě zajímá, jak vypadají uvnitř - jakým stylem jsou psány,

jak autor příběh uvádí, či zakončuje, zkrátka ze studijních důvodů

do nich nahlížím, dalo by se říct.

Řeč bude o té knížce...

Už nějakou dobu se zabývám otázkou, na kterou shora čekám odpověď.

Vy víte, co si teď přeju ze všeho nejvíc.

Maminka tvrdí, že když člověk chce nějaké znamení, tak má jít a vytáhnout

knížku z police a tu otevřít na náhodné stránce.

Někam se začíst a tam najde odpověď.

Tohle jsem se ale zdráhala udělat.

Já dostávám jiná znamení. Nechodím jim naproti...

To ráno jsem se vzbudila u našich.

Cestou z koupelny jsem zašla ke knihovně a chvíli jsem si prohlížela

tituly. Nápisy na hřbetech knih.

Tyhle všechny se v naší rodině nahromadily za desítky let.

K nevíře.

Tyhle všechny si někdo z rodiny koupil a asi i četl.

K nevíře - především s ohledem na tloušťku některých bichlí,

anebo i na odrazující nadpisy.

Tak třeba - Strýček světák, zněl jeden z těch, po kterých bych nesáhla.

Přesto jsem právě tuhle knihu teď vytáhla, abych se podívala,

jak autor tuto jistě humornou záležitost pojal. Jestlipak se pobavím...

Otevřela jsem hned na první stránce.

Byla tam věta - nebudu citovat přesně - "Vím, že po smrti se tělo odloučí od duše,

která zůstává, zatímco tělo se zničí."

Co to?

Četla jsem dál. O tom, že takhle to prostě je, ačkoliv autorka by si bývala

přála zachovat spíše své tělo, a tak o to kdysi v dětství prosila Boha...

Její pojednání o nesmrtelnosti duše vystřídal nový odstavec, kde se konečně

objevil "strýček".

Knížku jsem zavřela a donesla ukázat mámě, která chystala snídani.

Povídám jí, že úplně náhodou otevřu TUHLE knihu a je tam zrovna TOHLE.

Ona se hrozně divila. Prý je to humoristická knížka, kterou kdysi v mládí četla,

a vůbec si nevzpomíná, že by se tam tohle rozebíralo.

A kdyby chtěla nějaké znamení třeba z náhodně vybrané knížky,

rozhodně by nesáhla po téhle, dodala.

Vysvětlila jsem jí, že jsem nehledala znamení v náhodně otevřené knížce,

že jsem byla jenom zvědavá, jak je to psaný.
Na znamení jsem v tu chvíli nemyslela.

Přesto jsme se usnesly, že to je znamení a to takové, že duše žije dál.

V klidu jsme posnídaly a já, před odjezdem domů, nesla knížku zase zpátky

do knihovny.

Cestou po schodech jsem ji otevřela znovu, tentokrát zezadu.

Takhle to přesně dělávám, začátek a konec prolítnu.

Jenže tam bylo něco, co mě dostalo.

Zmíňka o zesnulé holčičce. Autorka se chystá na hřbitov dát květiny.

A tam má najednou pocit, že ji snad šálí zrak. Potkala ji. Po dvou letech.

Šla proti ní a v její tváři bylo něco známého, vzkříšeného, něco jako předtím.

Touhle větou knížka končí.

Otočila jsem se a šla s tím zpátky za mámou.

Někdy mě upozorňujou, že co se týká těch znamení, nemůžu čekat,

že se někde objeví nápis ELENKA SE TI VRÁTÍ A POZNÁŠ SI JI!

A teď jako bychom ho v té knížce našly...

***