Zas takový den, kdy od rána toužím a nutně potřebuju, aby o sobě Elenka dala vědět.
Stačí jenom trošku, malinko.
Mám na ni plno otázek a nevím, jak je položit, kam je volat a odkud čekat odpovědi.
Respektive jakou formou.
Nemluvím z cesty?
Ta hlavní otázka, která mě při myšlenkách na ni napadá, zní, jak teď vnímá a prožívá
svět - či nebe, zkrátka veškeré jsoucno, ať je kdekoliv.
Je její dušička pořád tříletá, anebo už je daleko dál a dívá se na nás moudrýma očima
staré duše?
Co si o tom všem myslí? A myslí si vůbec něco?
A nebo už o ničem neví, jak praví skeptik?
Jde mi z toho hlava kolem, jak tak pořád hloubám.
Jsem v krámu mezi regály plnými luxusu, tedy vím, kde jsem a proč,
a přece se cítím tak nějak dezorientovaná.
Kdo jsme? O čem je život? Jaký má smysl? Proč je? Proč jsme?
Všude kolem nás je tolik nebezpečenství...
Ten kluk, co po mně ráno hodil očkem, by mi takové myšlenky jistě nehádal.
Se mnou se teď radši neseznamovat.
A tak jsem v průběhu odpoledne prosila o nějaké to znamení, a jak nepřicházelo,
propadala jsem se hlouběji do své depresivní nálady. Má nervozita by se dala krájet,
a kdykoliv jsem jen myšlenkou narazila na možnost, že ONA NENÍ (že neví už o ničem),
přepadala mě panika, až jsem měla chuť ten obchod zavřít a někam běžet...
Hledat pravdu třeba.
A pak vešla nějaká tmavá paní. Jestli ne rovnou Indka.
Zrovna když jsem byla nejvíc rozjitřená.
Představila jsem si hned, jak před ní poklekám, dávám jí svou dlaň do její
a prosím ji, ať čte...
"Indická babičko, povídejte, co tam vidíte?!"
A dychtivě bych jí visela na fialově obtažených rtech, a kdyby řekla,
že Elenka se vrátí, tak jak se tím uklidňujeme, a jak si přejeme,
objímala bych ji a třeba bych ji i zahrnula "zlaťáky" z naší kasy...
To by Kiki musela pochopit...
Jenže Indická babička se taky zajímala jenom o pozlátko módního světa.
Aspoň na půdě butiku světové značky. Takže "tady a teď".
A tak jsem to nejspíš já, kdo tklí na nesprávné adrese, dychtí-li po duchovním
rozměru dne.
Po životě, co by za něco stál.
Napsala jsem Kiki, že si beru dovolenou (hned, jak ona z ní přiletí),
a celou ji strávím na chalupě s Tondou a jeho koněm.
Zpátky mi přišel smajlík. Vlastně hodně jich poslala. Z Thajska...
Tonda má pomněnkově modrý oči. A ovci, co mu s ní někdo splatil dluh.
Nově taky koně.
A když se poškrábe o větev až do krve, vůbec to neřeší. Taky pozná dlouho předem,
že bude pršet.
Nečekám, že by mi dal odpovědi na mé filozoficko-teologické otázky.
Jenom když jsem s ním, mám pocit, že život je jednoduchej.
Anebo aspoň může bejt.
A to mě uklidňuje.
Je tím pro mě exotičtější, než snědá babička s červeným znamením mezi očima.
I než Kiki fotky plný slonů...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat