Tak konečně jsem se oděla do korálů, které mě k tomu samy vyzvaly...
Oděla pro fotku.
Jeden z mých zoufalých pokusů vymanit se z té své kazajky...
Ale pěkně od začátku. Po delším čase jsem se dočkala návratu své sestry
z dovolené a našeho společného pracovního dne.
Vždycky se hned v úvodu porafeme, která půjde na oběd první.
Většinou vyhraje.
Je pravda, že když dělá od sedmi a já až od deseti, má na to tak trochu nárok...
A tak odešla, a já zatím hladověla u internetu.
Někdy tam hledám cokoliv, co by mě rozptýlilo.
Narazila jsem na fotky nějaké modelky, která měla rudě nalíčené rty.
Říkám si - proč já vlastně nemám rtěnku?
Tohle bych si za normálních okolností rozhodně neřekla...
Ale je to pravda! Je mi přes třicet a nejsem majitelkou ani jedné rtěnky,
dokonce ani červeného laku na nehty!
Takový základ, přitom. Pro ženu. Pro dámu!
A možná má co dělat s mým psychickým rozpoložením, že si to říkám teď...
Já to ovšem narovinu přiznávám, za vším stojí snaha odvést myšlenky.
Zaměřila jsem se na naše zákaznice.
Téměř každá má nalíčené rty.
I nehty.
Hned, jak se Kiki vrátila, šla jsem se najíst já. A cestou zpátky jsem se
zastavila v drogerii, kde jsem se v oddělení kosmetiky několik chvil zdržela...
Čím dýl, tím líp.
Ono těch odstínů totiž je!
Vybrala jsem si rovnou tři, jednak kvůli možnosti měnit barvu (to se někdy hodí),
a pak, abych dohnala ten rtěnkový deficit.
Strašně důležitý!
A lak jsem taky vzala. A zaplatila.
Vysypala jsem ten sáček před Kiki na pult.
Koukala.
Ptala se, co se mi stalo.
Nic, jsem dáma a budu se konečně líčit!
Kiki popadla tu rudou a odebrala se k zrcadlu.
"Nech ji tady jako erár!" Dostala nápad.
Když jsem nesouhlasila, tak se prý zabavuje.
Zbyly mi dvě.
Tmavě červená a světle růžová.
Nevadí, stejně bych si na tu krvavou možná netroufla...
Ale nehty jsem si namalovala hned.
A Kiki mě pochválila, že se o sebe tak hezky starám.
Nezaznamenala v té změně nic patologického.
Zato já si přišla, jako když si smutný klaun kreslí přes rty úsměv od ucha k uchu.
No a pak jsme se zavřely do zkušební kabiny,
a že budu mít konečně to foto. To korálové.
Ještě, že jsem šla první. Kiki se totiž hned po mně svlíkla taky,
a jelikož její hruď a ta má, jsou jako nebe a dudy - respektivě naopak,
asi by mi tu záležitost s mým aktem otrávila...
Mou fotku ze svého mobilu mi potom poslala. Připojila i tu svou.
Kterou jsem už podruhé vidět nepotřebovala..
Tady přiznávám nefalšovanou závist.
Asi by jí nevadilo, že ji vystavím na blog.
Jenže mně jo...
Abyste rozuměli, ty korále zakryjí téměř vše. Ženský, jako jsem já.
Ale ženský, jako je Kiki, nezakryjí skoro nic. Sotva bradavky.
A to už není akt, to už je pro umění moc :)
Ještě mě tak napadlo, když jsem doma zkoušela i tu druhou rtěnku,
jestli se trochu nesnažím být někým jiným.
Podvědomě.
Třeba i sama sebou o pět let dřív.
Zamaskovat ten smutek.
Nemívala jsem sice rudé rty, ani nehty, zato jsem jenom flirtovala
a užívala si a nechávala se podobně fotit...
Tehdy to ale šlo ze mně.
Líbil se mi nějaký kluk, často i mladší, a bavilo mě snažit se o něj.
Vyhrávat nad mladšíma holkama...
A klidně s ním nějaký ten týden nebo měsíc pobejt.
Jen tak, bez vidiny budoucnosti. Vždyť o nic nejde...
To dneska, kdyby se mi líbil nějaký ten kluk, cítíla bych mezi sebou
a ním tlustou zeď. A to mou zeď.
Mohl by ji přelézt, ale proč by to proboha dělal...
Přesto by mi nějaký čerstvý vítr do plachet prospěl.
Nějaká nová energie do života. Nějaký smyslný příběh.
Cítím, že tomu chci jít naproti.
Odvést myšlenky, rozptýlit se, rozčeřit svou stojatou hladinu
mezi těmi čtyřmi zdmi... Nejlíp zbourat je...
Nemyslím, že Zdeněk na to stačí.
Ten měl co dělat s dvackou přisátou k magnetu :)
A pak, taky je teď zazděnej zaživa.
Jo, tak si skutečně připadám.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat