Měla jsem strašnej splín a z něj vzešel jeden velký emoční propad.
Byla jsem sama doma, Zdeněk někde popíjej s kolegy, a ačkoliv mě zvali s sebou,
odmítla jsem. Sice nejsem ráda sama, ale na nějaké veselí u stolu nad pivem
se zkrátka necítím.
A někdy o půlnoci to přišlo. Chtěla jsem spát, ale pohltila mě panika.
Panická úzkost, řekla bych. Měla jsem totiž pocit, že nemůžu dýchat.
Že se dusím. Nebo topím - kašlala jsem na prázdno a nepomáhalo to,
pořád jsem na těch plicích něco cítila, pořád tlak na hrudi...
Zavolala jsem na záchranku a řekla jim, že se mi špatně dýchá a cítím neklid.
Přijeli hned a odvezli mě do nemocnice. Naštěstí ne do Motola, to jsem si oddychla.
Tam totiž pokud možno už nikdy nechci.
Brali mě vážně, dokud jsem nezmínila Elenku.
Doktorku totiž zajímalo, kdy to začalo. Kdy se mi začalo hůř dýchat.
A to po jejím odchodu.
Od té doby se to v nepravidelných intervalech stupňuje v záchvaty.
Ty někdy přejdou, někdy ne. Jako třeba teď.
Poslala mě na rentgen, jestli náhodou není můj pocit cizího tělesa v dýchacích
cestách jen psychický.
Čekala jsem na chodbě, kde se zrovna vybavoval nějaký chlap s doktorem.
Evidentně táta té holky, co tamhle sedí s mámou, která ji konejší.
Všimla jsem si, že mají s sebou i miminko.
Bavili se, mimo jiné, taky o tom, že by čerstvá mamina potřebovala antidepresiva, jenže to nejde,
když kojí. A tak ji lékař navrhoval předat do péče nějakého psychiatrického centra.
Pak už jsem měla jít dál.
Doktorka mi vlídně oznámila, že mi nic není. Prý úzkost, v mé situaci pochopitelná.
Řekla mi, že bych měla brát nějaké léky, že to není ostuda, ať se jich nebojím,
protože jestli se budu takhle trápit, spíš si něco přivodím...
Dala mi pilulku na uklidnění a doporučila mi, abych začala skutečně ta antidepresiva
brát. Když je mám doma.
Nemohla jsem pochopit, že na těch průduškách nic nenašla.
Byla jsem přesvědčená, že mé obtíže jsou fyzického rázu.
Omluvila jsem se jí, ale řekla, že se vůbec nic neděje, jsou tam prý od toho,
aby pomáhali...
Když jsem vyšla před nemocnici, odcházela zrovna i ta rodinka.
Dcera od sebe odháněla své rodiče, kteří se ji snažili každou chvíli pohladit,
anebo vzít kolem pasu, zdála se dost rozčilená.
Ještě chvíli postáli u auta a dohadovali se, kdo si vezme na noc miminko,
a kdo zítra a kdo příští týden...
Došla jsem až k nim.
"Nějakej problém?" Otázala se mladá maminka, když si mě jako první všimla.
"Jenom vám jdu něco říct...," přišla jsem ještě blíž.
"Nerada jsem zaslechla, že máte snad nějakou poporodní psychickou potíž...," řekla jsem.
"Vůbec ne, to jenom naši si to myslej, já jsem úplně v pohodě!" Ohrazovala se vůči rodičům,
na které nazlobeně pohlédla.
"Má de-pre-si!" Odezírala jsem její mámě z úst.
"Vidíte, vy jste tady s depresí, že se vám narodilo děťátko a já, že mi umřelo."
Vzala mi z ruky tašku, podala ji svému muži, který je jak pěna doprovázel
a řekla mu: Podrž to!
A pak mě objala.
"Užívejte si miminko," pošeptala jsem jí.
"A vy buďte strašně silná," šeptala mi ona.
A její rodiče na nás koukali a byla to taková zvláštní chvíle.
Pak jsem si vzala tašku a všichni jsme se rozloučili.
"Tohle jsi fakt udělala?" Koukal na mě doma Zdeněk, který dorazil z piva
někdy v době, kdy mě rentgenovali.
"Jo, prostě jsem jí to musela říct!" Vysvětlila jsem mu.
A on mě překvapil, protože se mu moje spontánnost, jak to nazval, líbila.
"Co že? Tohle jsi jí fakt řekla? Janičko ty už ses opravdu úplně zbláznila..."
Uzavřela celou epizodu moje maminka.
Možná za to mohla ta pilulka, co mi tam dali, možná ta absurdita celé situace,
z které jsem pochopila, jak je všechno relativní,
když se takhle v noci sejdou na pohotovosti dvě zdravé holky, které to jejich
mateřství tak trápí, že bys snad i měnily.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat