Volala mi máma a během našeho hovoru jsme obě slyšely nějaké pískání.
"Ty tam něco mačkáš?" Ptala se mě.
"Asi jo, asi uchem...," odvětila jsem a podívala se na displej.
Tam vidím nápis UKONČIT HOVOR?
Potvrdila jsem, sluchátko přiložila zpátky k uchu a povídám mámě:
"No prosim tě, já dokonce i někam volala!"
Ona tam pochopitelně nebyla...
Nevím, jestli tohle ještě můžu hodit na šafrán - ráda bych!
Každopádně se obávám, že je na čase lehnout si do trávy
a chvíli jenom tak bejt.
Takže to hodím na přepracovanost :)
Od pondělka do neděle tedy jenom tak budu.
A to na chalupě, kde jak už víte, není signál...
Psát Vám tedy týden nebudu, ale pro Vás to bude lepší,
když jsem teď tak unavená... Zato potom Vám ukážu svůj
odpočinkový deník, který si poctivě povedu.
Ale nemyslete si, kolikrát člověk potřebuje vysadit a odfrknout si,
aniž by si to takhle pěkně, jako já, uvědomil.
Jenom z řady mých přátel vím hned o několika takových případech,
kteří by dovolenou zasloužili.
Třeba můj kamarád Honza, který má pocit, že ho všude okrádají.
V restauračních zařízeních ho šidí na porcích a tuhle dokonce
i na zmrzlině!
Povšiml si cedule, kolik porce ledové pochoutky váží. Pak pohlédl
na tu chudinku, kterou mu dali a řekl si o převážení...
Cukrář chvíli koukal a pak mu bez dalších řečí natočil úplně novou.
A pořádnou!
Honza byl spokojený a rozhodl se, že od nynějška s sebou bude všude
nosit malou digitální váhu...
Bude si převažovat maso i zmrzku a vyzraje na ně.
Vzala bych ho s sebou na chalupu - i s tou váhou, pochopitelně.
Taky se tam budeme porůznu stravovat...
A vzala bych tam nejradši i kamarádku Lenku, kterou podvedl partner
a udělal milence dokonce dítě!
A to nejhorší na celé věci mi Lenka vylíčila až nakonec:
"S LILIPUTKOU! No, chápeš to?!"
Nechápu.
A to mám taky dramatické sklony.
Největší dramatik je prostě život, znavuje nás a motá hlavy...
Je potřeba dopřát si přestávku mezi dějstvími a pak se vrátit v plné síle.
Důkazem, se že to povedlo pro mě bude, když Honza na chalupě zapomene váhu.
Buď tam s ní vůbec nepřijede a její nutnost se mu tam vykouří z hlavy (třeba u táboráku),
anebo ji tam v závěru, až se budeme balit, prostě nechá.
A až si zase budu při telefonování uchem mačkat klávesnici,
tak ten dotykáč prostě uklidim do šuplíku a vytáhnu odtamtud svou starou ošoupanou
Nokii, která byla tak jednoduchá, jak si představuju ty dny, které
si teď musím dopřát, (nejen) proto, že jsem ji nedávno zradila...
Vyměnila za LILIPUTA!
A to jsou na Honzově váze stejně těžký...
Kdepak, zahoďme váhu, (a třeba i rozvahu), zbavme se liliputů,
je čas hodit záda do trávy!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat