Vracíme se takhle se Zdeňkem z nákupu, když slyšíme ze křoví mňoukání.
Sára nám přiběhla naproti! Kočka naše, které necháváme otevřené okno.
Chvíli se nám ochomejtala pod nohama a zase odběhla.
Přesto byla v obýváku dřív, než my. A ne sama...
V držce tiskla ptáka.
Koukala na nás, jako by snad čekala pochvalu, ale to se kočička přepočítala.
Aspoň, že ten opeřenec nebyl živý, protože si neumim představit, jak bych se s ní
o jeho záchranu rvala.
Takhle jsem se sice rvala taky, ale spíš kvůli nám - aby nám ho doma nerozcupovala třeba,
natož někde za sedačkou...
Zpočátku byla neoblomná, nechtěla se své kořisti vzdát, ale zvítězila jsem.
"Tak nestůj a podej mi koště a lopatku!" Řvala jsem na přihlížejícího Zdeňka, který se, na rozdíl
ode mě, stačil už zout.
Nahrnula jsem toho chudáka na lopatku, a že ho odnesu ven na trávník.
"To ho rovnou hoď z okna," radil Zdeněk a měl recht.
Ale rozhodně ne z toho, kudy chodí Sára! Aby ho hned zase nepřitáhla.
Rozmáchla jsem se z okna do dvora a - na trávník nedohodila.
Pták dopadl na beton pod okna. Máme tam takovou pavlač nebo jak to nazvat.
Nedalo mi to - tam se nerozloží, akorát bude na sluníčku smrdět... Musím pro něj.
Seběhla jsem ze schodů a znovu ho nabrala na lopatu.
Á hop!
Snažila jsem se ho přehodit přes vysoké zábradlí do křoví.
Zase nic.
Znovu dopadl na beton, jen o kus dál.
To snad ne, kdyby mě někdo viděl, tak si řekne, že si tu házim ptákem...
Bylo mi ho líto, moje pokusy o jeho důstojnější uložení byly dost nedůstojné.
Ale nakonec se zadařilo a ptáče letělo rovnou na tu betonovou zídku. Zůstalo ležet na ní.
Aspoň tak.
Ještě než jsem zase zalezla, už se k němu drápala cizí kočka.
No, jestli ho taky vezme domů, tak chudák hned tak nespočine.
Zanedlouho na tuhle epizodu navazovala jedna podobná. Šlo o mou snahu zaparkovat,
ovšem pod vlivem sedativ.
To se člověk o něco snaží, ale nemá na to, a nechápe, jak to, že ne...
Ten prášek, co jsem slupla, nebyl zrovna na spaní, jenom na uklidnění.
Vzala jsem si jeden u mámy a už za hodinu jsem tam dřepěla s tupým výrazem
a vykulenýma očima upřenýma do jednoho bodu na zdi.
Nešlo tam přestat koukat.
A pak jsem jela domů.
Cestou jsem si našla jiný bod - čelní sklo. Větší problém byl ale s parkováním.
Můj odhad zmizel. Jak kočce, kterou připravíte o vousky.
I soudnost byla ta tam, když jsem se domnívala, že u toho chodníku zaparkuju bez potíží.
Protože jsem tu značku moc dobře viděla...
Dvakrát jsem o ni promáčkla karoserii a na třech místech ji silně poškrábala.
Chlap, co šel kolem, se zastavil a díval.
A já absolutně nechápala, proč se nedokážu tý blbý ceduli vyhnout.
Když jsem měla hotovo, vystoupila jsem a obhlížela škody.
I tu značku jsem ohla!
Hodný pán ji narovnal a neřekl vůbec nic.
Byla jsem ráda, že jsem v dálce zaostřila na pevný bod - náš domovní vchod,
a že na mě doma tentokrát nečekal mrtvý pták.
Protože jestli jsem s ním, při jeho odklízení, dělala psí kusy ve zcela bdělém stavu,
neumím a nechci si představit, jak bych ho vyhazovala teď...
To už by ten pán možná i něco řekl :)
***
Žádné komentáře:
Okomentovat