Poprvé jsem dotykový telefon dostala loni k narozeninám, ale velmi brzy a velmi ráda
jsem ho věnovala Elence, která ho využívala po svém.
Našim jsem tvrdila, že ho potřebovala, tak se holt musím spokojit se svou starou Nokií,
ale pravdou bylo, že jsem s ní byla spokojená dávno, narozdíl od toho dotykáče...
Kolikrát se jenom člověk přemáčknul a volal někam, kam nechtěl...
Kolikrát marně hledal v seznamu lidí, co vůbec neví, jak se mu dostali do telefonu,
když je sotva zná...
Kolikrát vytáčel čísla, aniž to měl v úmyslu a neukončil hovory, které ukončit v úmyslu měl...
Zkrátka pro vztek mi byl.
Tehdy jsem se ještě domnívala, že je to mnou. Že jsem nepřizpůsobivá a konzervativní.
A levá.
Pak si koupil dotykáč Zdeněk.
Od té doby jsem každou chvíli slyšela: Krám jeden blbej! Zlatá Nokie!
Ty pudeš, ti řikám, ty vole!
Ty už mě neser, co ty seš zač?!
Končim s nim, s křápem!
Má ho stále a i já ho znovu mám. Opět dárek, našim mě bylo líto...
Ono to jako není tak zlý. Dá se. Ale není to ani ono.
Jistě, má to své výhody a víc funkcí a možností...
Člověk se zdráhá udělat krok zpátky - doléhá na něj pocit, že to snad ani nejde,
že to by bylo proti přírodě...
Holt takový je vývoj. Ten nezastavíš.
Na starém telefonu jsem měla zprávu napsanou hned, cvik byl znát,
v seznamu kontaktů jsem se bezpečně vyznala a hledané číslo bych vytočila
i po slepu - doslova, zatímco ten dotykáč opracovávám tak nějak stále.
Než napíšu zprávu, než ji okleštím do co nejmenšího počtu znaků, aby to tak netrvalo,
ale přitom dávalo smysl, než najdu adresáta...
Už jenom ty budíky! Kolik jich tam je, deset?
Jako by do teď člověk chrněl na všech frontách... Aspoň já si tak trochu připadám.
Podtrženo sečteno, Nokia je pryč, ale vzpomínáme.
Nedávno jsem poznala člověka, který si na svůj Iphone mezi řečí taky postěžoval.
Potěšilo mě, že to někdo další cítí stejně.
Jenže on mi za pár dní psal, že to udělal.
Prodal ho a vyndal ze šuplíku svou starou Nokii. A pak psal dál a víc a rychleji
a já ani nestačila odpovídat, jak mi to nešlo...
A včera mi psala jedna moje kamarádka, že se necítila dobře, a tak opustila
veškerou moderní technologii, včetně počítače, a strávila uplynulý týden v přírodě.
Bez svého dotykáče.
Se svou starou Nokií...
Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak ona taky?
Ono to přecejenom jde?
Ten krok zpátky...
"Zpátky na stromy a bude nám líp!" Provolala kamarádka své nové heslo.
Prý si krásně vyčistila hlavu a uvolnila se, stres odplul po řece a najednou bylo
i na manželské něžnosti víc času...
A já tomu úplně věřím.
Mám totiž v hlavě pár nedávných utkvělých obrazů (ne představ), kdy máme
se Zdeňkem oba volno. Jsme spolu doma, každý u svého počítače, on s filmem,
já s blogem a místo po naší pravici okupují naše drahé polovičky - AJFOUNI...
Občas takhle procitnu, rozhlédnu se kolem a realitu si očima vyfotím. To když ji bezděky někdy hodnotím,
aniž vím proč.
Druhý takový obraz mám z Billy, kde jsem nakupovala s kamarádem.
Loktama tlačíme každý svůj vozík před sebou, abychom mohli ťukat...
Míjíme regály, z nichž možná něco potřebujem a jedem dál a dál, aniž bychom
měli čas nakupovat.
Přitom jsme nakupovat přijeli.
"Podívej se na nás," prohodil pobaveně.
Podíváme se na sebe a dochází nám, jak vypadáme.
A jak nevnímáme.
Každej sám na celý planetě...
Tak jsme ty svý frajery uklidili a teprve se ocitli v obchodě....
Hlavně ať nikdo nepíše, nevolá!
Někdy to taky intenzivně cítím. Jak to svazuje a omezuje a stresuje...
Všechno, od mobilu po internet.
A že by bylo líp bez toho. I času víc.
I lásky.
Přesně, jak psala kamarádka.
Se závěrečným přáním, ať se mám jednoduše.
Moc se tak chci mít.
Jenže mít se jednoduše je dneska strašně složitý!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat