Jak jsem předeslala, o víkendu jsem byla v přírodě.
Tentokrát ne na chalupě, přesto taky v Jižních Čechách.
Ode dne, kdy jsem byla hledat v polích po boku Zdeňkova
kamaráda poklady, vozím v kufru auta detektor.
Vy už víte, že jsem našla velký kulový, aneb kousek traktoru, zatímco
on několik starých mincí a knoflíků. A že je mám doma.
Tehdy mě ten jeho perfektní detektor natolik ohromil, že jsem
na ten svůj zanevřela. Sice jezdí se mnou, ale v terénu už si od té doby
nezapískal.
Proto i před plánovanou procházkou zůstal v autě.
Nevezmu ho s sebou, ještě stále se zlobím. Mince neumí, knoflíky nezná...
Traktory a kombajny, na to ho užije.
Procházela jsem se podél rybníku, kde ještě stály polorozbořené hrady z písku,
co tam děti stavěly v létě, odpočívala tam šlapadla a já měla
chuť jedno z nich odvázat a trochu si vyjet.
Foukal studený vítr, přesto mě to lákalo.
Dokonce by to i šlo, řetězy byly jen svázané...
Jenže pak jsem je uviděla.
Dva kluky, co dřepěli u cesty s hlavami skoněnými, a něco řešili.
Blížila jsem se k nim a bylo to čím dál zřejmější. Hledači!
Zrovna něco kutali.
Nedalo mi to.
Nemohla jsem jen tak projít. Natož dělat, že je nevidím a nastoupit
do šlapadla.
Podzimně zbarvené listí a vlnky na studené vodě mě rázem přestaly
uchvacovat.
Nostalgické vzpomínání na léto mě přešlo.
Vždycky se objeví něco lepšího. Anebo se mi změní chuť.
A najednou koukám, že jim koukám přímo pod ruce. Stojím u nich
a ani nedutám.
Nevšímali si mě, taky byli vzrušení.
Napětí by se dalo krájet.
Holýma rukama hladili kousek čehosi, co trčelo z hlíny...
"Tak kdy to bouchne?!" Nadhodil jeden z nich možnost, že narazili na pumu.
Přesto jsem nepopošla ani o krok vzad.
Oni taky ne, hrabali dál.
Už o mně věděli, ale nijak je má přítomnost nevyvedla z míry.
Zato já z ní byla vyvedená.
Určitě profíci. Určitě maj´plný vitríny mincí a šperků, až by mi oči
přecházely...
Aspoň bejt u toho, jak ty klenoty ze země vyndávaj...
Pocítila jsem stejný pud, který mě ovládal v poli minule. Jak jsem
slyšela na povel POCEM...
Kdyby teď řekli VYHRAB TO, tak vyhrnu rukávy a nemusej už nic.
Stejně, jako jsem nemusela já, když jsem tuhle vzala s sebou na hledačskou misi
Dana. Ne psa.
To poznamenávám konkrétně pro jednu čtenářku, která o Danovi prý ráda čte,
pakliže nejde o babiččina psa.
Dan mívá taky někdy pudy, že slyší na povel. Povel, který zní jako jeho jméno.
Čili se to dá i chápat, že běží...
On tehdy, jak byl se mnou hledat, tak se prý doma zmínil Kiki, že chce taky detektor.
Takže mám vidinu parťáka a další spousty traktorů.
"Další kus traktoru, ty vole...," procedil mezi zuby jeden z hledačů, když
bylo jasné, co tahají.
CO ŽE?
Jejich detík taky hledá traktory?
Zaradovala jsem se, že nejsem jediná... komu to stačí.
Tedy stačilo. Dokud jsem myslela, že nejsem jediná...
"Těch já už mám! Traktorů i kombajnů...," mávla jsem rukou ve snaze je trochu povzbudit.
Z bobku ke mně zvedli hlavy a užasle zírali.
"Fakt? A kde máš detektor?" Zeptal se ten černovlasý. Asi nevypadám
jako hledačka pokladů. Natož správce zemědělských strojů.
"V autě," ukázala jsem směrem k silnici. "Mně se dneska nechtělo," dodala jsem a zas kráčela dál.
Ohromila jsem je.
Potají jsem se otáčela, abych zjistila, jak s tím jejich železem naloží.
Jestli zahrabou, anebo odnesou s sebou...
Vytáhli ho a dali do baťohu.
Oni je snad dokonce taky sbíraj!
Na zpáteční cestě směrem k autu, jsem překračovala několik čerstvě zahrabaných
děr. Museli tu strávit plno času.
Vím, že jim to ani nepřišlo. Ono, když člověka něco fakt baví, tak čas nehraje roli.
Prý tehdy býváme nejšťastnější. Když se zapomeneme.
Když běháme za dobrodružstvím, jak psi za kostí.
Když neodvážem ukotvené šlapadlo, protože vidíme větší vzrůšo.
Ségry by mi řekli, že jsem magor.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat