Jedno odpoledne, není to tak dlouho, mi Kiki ukazovala na webu nějaké šperky.
Vybírala, jaký zásnubní prsten by se jí líbil.
Šaty už máme za sebou...
Načítala se spousta krásných šperků, různé prstýnky, od těch s drahými kameny,
po ty prosté, aspoň na pohled.
A jeden z takových mě zaujal. Takový skoro rytířský, jak z dávné doby, pevná stříbrná růže,
no a na ní, jako by někdo z dálky hodil zlatý kroužek a náhodou se trefil.
On tam nějakým zázrakem drží a už nejde sundat.
Připomněl mi ten prstýnek moje pouto s Elenkou. Ona je ten zlatý kroužek a já ta růže,
co ho vlastně ani nedrží, přesto pořád má.
Svěřila jsem své dojmy z toho šperku Kiki, ale ona řekla, že jí se líbí jinej...
Nasadila svou povrchní tvář a ukázala mi zásnubák všech zásnubáků. S deseti diamanty,
jestli dobře počítala.
Odeslala ho mailem své kamarádce.
Která je tak trochu lepší kamarádkou jejího Dana.
Ale to je jen náhoda.
Výročí Elenky narozenin jsem celé proseděla na gauči. Sledovala jsem pohádky,
psala a taky trochu bulela.
I pokojíček jsem otevřela, kdyby si třeba chtěla jít pohrát...
A když jsem pocítila známý pocit, vedoucí k zešílení a naprostému propadu někam hluboko
do nejhlubších hlubin člověčího žalu, zavolala jsem Zdeňkovi.
Poradil mi vzít si prášek na uklidnění a to pomohlo. Taky mi poradil, abych už další pohádku
Elence nepouštěla a pokojíček, abych zavřela.
Ještě jsem odtamtud stačila vynést knihu, její oblíbenou. A na oblíbené stránce otevřít
u fotek, před nimiž hoří plamínek svíčky.
Už sedm měcíců.
A kdykoliv přijde "výročí", otevíráme knížky a pakl s dývky, pokládáme tam oblíbené hračky,
anebo třeba jejich části, které sem tam nacházíme někde zapadlé. Ještě stále.
Nedávno jsem šoupala gaučem a pod ním bylo nejvíc pokladů.
Malý hrneček pro malé nemocniční pacienty, injekční stříkačka pro malé nemocniční pacienty,
část fonendoskopu pro malé nemocniční pacienty, (Elenka byla vytížená paní doktorka), a taky
nočník a knížka - pro malé nemocniční pacienty.
Měla ve zvyku, nosit si hračky k televizi. Potají jsme jí je zase odnášeli.
Dneska i to nás mrzí.
"Někdo zvoní," řekla jsem Zdeňkovi a ukončili jsme SOS hovor.
Byla to Kiki.
Vešla do obýváku (v botech, což ale v současnosti vůbec nevadí, jestli to kdy vadilo...), a řekla mi,
ať zavřu oči, že má pro mě dárek.
Taky řekla, že "tady je to strašně smutný, že se nezdrží".
Měla jsem nastavit ruce, ale dlaněmi k podlaze.
"Nebojíš se, že tě přes ně majznu?"
"No, napadlo mě to. Že vytáhneš ukazovátko a uslyšim KOALY NEPRODÁVÁME!"
Než jsme se dosmály, rvala mi prst.
Nešlo to, ale nakonec se podařilo - byl to TEN PRSTEN!
Prý pro Elenku k narozeninám.
Zatím ho smím nosit já, protože jsem s ní prý spojená.
"A už ji přiveď zpátky," pošeptala mi se slzami v očích, když jsme se objaly.
Nemohla jsem tomu uvěřit, ona mi vážně sehnala tenhle prstýnek!
A to bych řekla, že má obdivná slova o něm, dávno pustila z hlavy.
Jenom se tak tvářila...
O to víc mě překvapila a už ho nesundám.
Ani kdyby to šlo...
Děkuju své úžasné sestřičce Kikince za tak krásný dárek,
který smím Elence opatrovat, než jí ho jednou předám.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat