V první řadě bych dneska chtěla poděkovat všem, kteří jste mi psali reakci na článek
o Elence, který vyšel na Ženě.cz, a o kterém jsem tady psala před pár dny.
Neozval se nikdo, kdo by věděl o potřebném děťátku, zato na transparentním účtu
"Elenčiny nadace" přibyly korunky - děkuju!
Snad najdou své využití.
A taky se mi ozvalo pár maminek, které přišly o své děti. Takže jsem přečetla několik
smutných a hořkých příběhů...
Nakonec jsem byla ráda za pár dalších přírůstků do "knihy hlášek".
A za další vesměs veselé zážitky.
Objednala jsem si novou komodu přes internet.
Vybírala jsem ji dlouho a pečlivě zkoumala, nenajdu-li lepší, hezčí, praktičtější...
Když jsem byla přesvědčená, že je to ta pravá, zaplatila jsem ji a nezbývá, než čekat,
až ji přivezou.
"Těšim se na tu šuplíkovou komodu," povídám Zdeňkovi před spaním.
"Na tu Šplíchalovu komoru?"
"Co znamená kurva Šplíchalova komora?" Smála jsem se. Jak mi tohle mohl rozumět...
"To vůbec netušim. O to je to horší," usoudil Zdeněk a spal.
Ráno do krámu přišla dáma, navlékla se do kabátu a zjistila, že nemáme její velikost.
Byla zklamaná a odešla.
Po chvíli přišel chlap, za ním ona, představila ho jako svého muže a že prý chce
vidět, jaký kabát se jí líbí.
"Nemáme na paní velikost, ale moc jí slušel," předváděla jsem mu ho.
"Paní totiž sluší úplně všechno," oznámil mi hrdě, než společně ruku v ruce odešli.
Chci taky takového muže! Pomyslela jsem si.
Ten můj odchází z obchodu a domlouvá se na mě s prodavačem, jak mě odradit od kupování blbostí.
Jako tuhle, když jsem chtěla koupit samolepky, že si jimi polepím škrábance na autě.
"To je pěkná hovadina, takže to tam zase pěkně vrať," ozvalo se od kasy hromovým hlasem.
Zdeněk se smál a byl při něm!
Namísto, aby tomu drzému prodavači řekl, že jeho žena má vždycky dobré nápady a ať mi to kouká prodat.
"Když já už všechno mám!"
Lomila rukama jedna madam v obchodě, když obhlížela zimní kolekci kabátů a svetrů...
Koukala jsem na ni a ona pokračovala: "Už nemám co novýho objevit, oni pořád šijou to samý... Ta móda
se furt točí, všechno už tu bylo, všechno mám..."
Nejdřív jsem ji zařadila do depresí stižených a už ji chtěla vítat v klubu, když dodala téměř hystericky:
"To je neštěstí!"
Chtěla bych se tak nemít, že bych měla všechno.
Novým lakem na autě počínaje, perfektním životopisem, včetně dokonalého muže, nekončeje...
Když dorazila Kiki, vyprávěla mi, že cestou do práce telefonovala během řízení a zastavili ji policajti.
"Tak slečno řidičko, víte proč jsme vás zastavili?"
"No jasně, já jsem jenom potřebovala...
"... Ale o dvacet překročit rychlost...," skočili jí do řeči, když se hodlala přiznat, že potřebovala domluvit něco se ségrou.
"Tak to máme za tisíc korun," řekli jí.
Kiki souhlasila. Ona totiž nebyla namalovaná. Vysvětlila mi, že proto si nedovolila protestovat.
Musím říct, že ji chápu. Chybělo jí v tu chvíli sebevědomí. Navíc, když se nestačila ani učesat.
"Zřejmě jim to bylo sympatický, tak to zmírnili na pětset," zaradovala se Kiki v závěru příběhu.
A pak mi dala sladkosti, které prý vyhrabala v komoře.
"Ve Šplíchalově?" Zeptala jsem se s čerstvou vzpomínkou na večer.
"V naší, doma," opravila mě a rozbalila Kofilu. Vůbec ji nezajímalo, kdo je kurva Šplíchal.
Možná o to je to horší!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat