Přede dvěma týdny mi přišel mail, paní se představila jako redaktorka internetového portálu pro ženy
a psala, že se dostala k příběhu Elenky a ráda by o ní psala. Prý by to mohlo pomoci dalším dětem,
když zmíní naši "nadační činnost".
Z toho důvodu jsem nakonec souhlasila, protože jinak jsem si říkala - přece Elenky příběh
nikomu nedám...
Ten můžu psát jenom já! :)
Psala jsem Vám, že jsem se ten den radila se ségrama - v naší mentální poradně.
Tak to bylo o tom...
Kvůli tomu vlastně to naše fórum původně vzniklo.
Daly jsme hlavy dohromady a odpověděla jsem, že chci ten článek před zveřejněním číst.
To mi bylo slíbeno.
Poté jsem ještě jednou využila svého práva "veta" a přála si méně citací.
Původní verze zněla téměř jako rozhovor se mnou, přišlo mi to divný.
Na to, že jsem žádnej neposkytovala :)
Takže je příběh víc příběhovitý, i když mírně vyrvaný z kontextů různých údobí...
Fotky, které paní redaktorka stáhla z Elenky stránky, jsem dávno neviděla.
Přesto mi ten článek nepřišel, jako otevírání nezhojených ran.
Jen jsem na to tak koukala a říkám si, jak to, že je tu Elenky fotka? A co je to za
titulek, že CHTĚLA ŽÍT?
A ty komentáře...
Zkrátka, jako by se mě to úplně netýkalo. To dělá ta deprese, tohleto.
Člověk je za tlustým sklem a toho, co se děje kolem něj, se účastní jen nepřímo...
I když beru ty léky, které by měly dávno pomoci.
Díky nim můžu mezi lidi.
I když Zdeňkovi se někdy zdá, že bych neměla...
Byli jsme na úřadě a cestou zpátky mě napadlo, že si přikoupíme nějakou tu rostlinku do akvárka.
Z těch původních zbyly jen ohlodané stonky.
Nakonec povídám, že vezmem i nějakou tu rybku novou.
Slečna si přinesla pytlík a podle mých instrukcí lovila...
"A ještě tyhle! Taky dvě," ukázala jsem na macaté bublinky.
"Máte dost velké akvárko?" Ptala se.
"Docela jo," řekla jsem a pak jsem si všimla ryb, co ležely na dně v písku. A byly živé.
"Co je s nima?"
"Co by s nima bylo? Nic, to jsou takový ryby," vysvětlila mi prodavačka.
Koukla jsem na Zdeňka a společně jsme se shodly, že jsou hezké.
"Tak ještě nějakou?"
"Tak ještě ty, jak leží na podlaze...," poručila jsem si.
Zdeněk koulel očima - nezdál se mu ten obrat s podlahou.
Jenže slečna nám je stejně rozmluvila, a tak jsme další nebrali.
Prý jsou agresivní.
Kdo by to byl do nich řekl...
Přesunuli jsme se ke kase, kde nějaký prodavač otíral hadrem mokrý pult.
"Tyhlety si berou, jo?" Nakoukl své kolegyni do pytlíku s našimi rybami.
"Chtěj, no," odvětila mu.
"A víte, že vyrostou?" Změřil si nás pohledem.
"Jak jako?" Zeptali jsme se.
Dal ruce asi metr od sebe.
Dělal si srandu.
Ubral půl metru.
"Řikali, že maj velký akvárko," utrousila slečna, zatímco pytlík uzavírala gumičkou.
"Tak moment!" Povídám, "tak velký ho zase nemáme!"
Zdeněk byl téměř u dveří, když jsem nechala ty dvě rybky zase vysadit.
Ty s námi domů nepojedou.
"Myslela jsem, že se ptáte na velký akvárko proto, že si berem hodně ryb...," přiznala jsem.
"Ponesete je daleko?" Zeptala se, aniž by na mě reagovala.
"Ne, kousek," odpověděla jsem.
"A kdyby jo, tak co byste udělala?" Zeptala jsem se a Zdeněk opustil krám.
"Dala bych do toho sáčku kyslíkovou tabletu," řekla suše.
To já proto, že u ní člověk neví, jak ty svý otázky myslí...
Mohla třeba říct, že do pěti minut v tom chcípnou... Už by mě nepřekvapila.
Zdeňka jsem doběhla a celý zbytek dne pak čistila akvárium.
Nedělala jsem to téměř osm měsíců... Opravdu.
Vůbec jsem neměla pocit, že ty ryby jsou naše. Že jsou tady.
Přitom jsem tady nebyla já. A jsou chvíle, dokonce dny, anebo jen situace,
kdy pořád ještě nejsem.
Třeba když na Centrum.cz vidím fotku svojí holčičky s nápisem, že chtěla žít...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat