Někdy člověk ví, že je to dobrý, co má, že mu to stačí, že je spokojenej a kýve na souhlas
každýmu, kdo mu to říká... A přesto myslí na něco lepšího.
A když to získá, řekne Vám, že ani neví, jak to přišlo...
Když jsem byla malá, často jsem slyšela, že TOHLE mi stačí.
Na to moje hraní, na to moje kreslení, na to moje jezdění...
Jediný, co mi fakt stačí, je starej plech v troubě - na to moje pečení.
Totiž nepeču...
No a ten můj zlatej detektor, vytouženej. Když jsem tolik chtěla hledat.
On není tak úplně ideální. A Vy to víte!
Najde velké a malé kusy železa. Nerozlišuje, nikdy předem nevím, co hrabu.
Zato skoro jistě vím, že nic cenného. Furt píská, furt hrabu...
Takhle minci, třeba. Zlatou sponu. Stříbrný knoflík... Nebo prostě aspoň něco
z dávných dob, co by posílilo mou hledatelskou hrdost a vášeň...
Vejfuk, starej šrot, oje z vozu, šrouby a hřeby, taky skoby, řetězy a blíže neidentifikovatelné
součásti traktorů a kombajnů, jakož i jiných zemědělských strojů... Na to je expert.
Vášně ve mně probudil, čas jsem mu věnovala, hezký chvíle s ním strávila,
ale to, co jsem si domů odnášela, byly samé nesmysly, bezcennosti, co táta obratem hodil
na jednu hromadu, že to pak nějak vyveze...
Pak jsem se setkala s ním.
Dobře vypadal a jen perlil.
Okamžitě jsem po něm zatoužila.
Jak to, že dávno není můj?!
Ten, kdo ho má, vrací se z polí obtěžkán poklady.
Tašku na ně potřebuje!
A ještě to strká po kapsách...
A doma se chlubí, všichni po něm škemrají aspoň jednu minci,
aspoň nějakou tu starou "záležitost", co je dávno zapomenutá a láká
k domýšlení příběhu o tom, jak to tehdá bylo...
Kdežto já můžu leda tak dumat, komu upadl cestou vejfuk, a jaký neumětel
ztratil kombajn, během žní. A jak to řešil. A proč ho nehledal, když ho kus čuměl
z hlíny, už když jsem tam přišla...
No nic, zkrátka tohle setkání zapříčinilo, že jsem na svůj obhroublý detík,
který mi měl stačit, na čas zanevřela.
Neměla jsem na něj náladu, jak jsem si Vám už tehdy stěžovala.
A teď jsem narazila na ten ideál. Doneslo se mi, jak se mu říká, tak jsem si ho na netu
vyhledala.
Pořizovací cena je téměř stejná... K nevíře!
Vy víte, že Zdeněk už to schytal...
Zajímalo by mě, jaký by to s nim asi bylo. Jak bychom se vyblbli. Jak by to moje
hledání povýšil. Co bychom spolu objevili.
A jak by všichni zírali! A konečně mě, jako hledače pokladů, uznávali...
Brala bych ho s sebou na chalupu. Byli bychom nerozlučná dvojka.
Tým!
Ten, co mám teď, co ho vozím všude s sebou v kufru svýho auta,
má taky svoje plusy, to se mu nedá upřít.
S ním jde o čas strávený teď, o to TEĎ. O rozechvění z toho, co přijde, i když nepřijde nic moc.
Ale i to je fajn. Dokud to člověk neprokoukne. Dokud věří a doufá...
Dokud ho nenapadne, že může mít něco lepšího.
A dává se vzrušit vysokým tónem a poodkrytím čehosi v hlíně.
Což je často velký a těžký a strašně pracný vytáhnout...
S novým by šlo hlavně o to, jak říkám, co ponesu domů.
V terénu by mě možná trochu nudil.
On Vám kolikrát nezapíská, jak je hodina dlouhá.
Tak málo je v zemi těch skutečných pokladů.
To takhle jdete po poli a kmitáte s ním zprava doleva a jdete a kmitáte a jdete a kmitáte... A je ticho.
Ale až se to ozve, to je paráda!
On poví, i jak hluboko kopat. A poví, o co jde.
Je přesnej.
Je pochopitelně relativní, co je lepší. Na to moje hledání.
To víte, že mě taky ten můj začátečnickej detík vlastně baví.
Jasně, že je sranda najít rezavej nárazník a úplně se přitom sedřít.
A odpadnout do trávy...
Akorát, že jsem se při prohlížení stránek toho online shopu prostě nějak překlikla
a vytvořila dokonce objednávku...
Nevím, jak se to stalo.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat