Stáří

Celý víkend jsem byla sama doma.

Vím, že běžná ženská v mém věku by si to dovedla užít. Pokusila jsem se být běžnou ženskou.

Pokusila jsem se ten čas využít.

Dala jsem si úkoly.

Přebrat papíry, ze skříně vyházet, co nenosím, a tak podobně.

Po snídani jsem se do toho dala. Zapnula jsem počítač, abych si k práci pustila písničky na youtube.

Pro lepší pohodu.

Mám ráda české songy, začala jsem Nohavicou a pak už jen přibíhala, abych volila dál z doporučených

nabídek.

Vždycky se nabídlo něco, co jsem uvítala.

Umím si představit tu "běžnou" ženu, namísto sebe teď. Asi by tu zněly jiné písně. A byla by jiná

nálada, než ta, co mi navozovala hudba, kterou jsem si vybrala.

... když jsme jednou tady, tak by nemělo, být tu jinak, nežli pěkně veselo...

Ta se řadí k mým vůbec nejoblíbenějším.

A hned na to odkaz na Kocáb - Kemr a song "Stáří".

Koukám na to, neznám to, tak to dám.

Výraz "běžné ženy" nešlo dál udržet. Patos zavládl obývákem, i ložnicí, i tou skříní, co jsem v ní byla

ponořená. Syrová realita života, melancholie, teskno ze všeho. Hezky teskno, nepříjemně smutno.

... já jsem tvé stáří, pozvi mě dál!!!!!!

Za chvíli tu bude, říkala jsem si.

Ale už ve čtyřech, kdy jsem si ho poprvé uvědomila. Blíží se to.

Zrovna jsem přebírala tašky. Jednu jsem se rozhodla vyhodit, starou a děravou...

Dobře, nebyla děravá, ani stará.

Jenom ji nemám ráda.

Jezdila s námi do nemocnice, bývala plná oblečení a hraček.

Než jsem ji hodila ke koši, nakoukla jsem dovnitř. Něco se tam kutálelo.

Figurka. Panáček z Elenky stavebnice. Elenky malý panáček.

Vzala jsem ho a stiskla ho v dlani.

Viděla jsem Elenku, jak ho ukládá do postýlky a přikrývá.

Na noční stolek v jeho domečku, jak mu chystá maličký hrneček na čaj.

V jejím domečku.

V jejím světě.

Kam nikdy nepozve své stáří.

Chtěla jsem jí ho objednat já, předobjednat. Na pevno.

Ale v tom přišla jiná paní.

***