V noci jsem nemohla spát.
Budily mě strachy.
Které mívám.
Strachy ze všeho, co by se mohlo stát. V tomhle období jsou vygradované na maximum.
Hlavně v noci.
Někdy ve tři zvonil budík svým obvyklým tónem.
Probrala jsem se a v domnění, že už je půl šestý, jsem sáhla po mobilu.
Jenže budík už nezvonil.
Nezvonil totiž vůbec. Asi sen.
A když se mi podařilo znovu usnout, zvonil zas. Tentokrát doopravdy,
ačkoliv tónem, který neznám.
Posadila jsem se a chvíli tupě zírala.
Teď bych teprve spala...
Zdeněk se zavrtěl a byl vzhůru.
Rozespalým hlasem se mě ptá, co se děje.
"Nic, vstávám do práce," odpověděla jsem.
"Ono už je ráno, jo?" Nemohl uvěřit, pro samou tmu.
"Slyšels můj budík?" Zajímalo mě.
"Jo, nějakej jinej tón, ne?"
"Že jo? Taky sis toho všiml! To je divný... Přitom v noci zvonil tim standardnim,
a přitom vůbec nezvonil... Jen aby to nebylo zlý znamení," dodala jsem a Zdeněk zbystřil.
"Jsi v pohodě?"
"Moc ne, nemohla jsem spát... Pořád se mi honilo hlavou, co zlýho se může stát.
Bála jsem se i ranní cesty k autu," přiznala jsem.
A Zdeněk mi začal domlouvat, že mám přece myslet na příjemné věci, a ne na ty špatné...
A já mu vyprávěla, jak moc se bojím, co další den přichystá.
Že to spadá zřejmě do soudku mé paranoi,
ale namísto, aby tam skutečně spadlo a byl klid, tak se drží zuby nehty okrajů
a člověk, aby ty strachy celou noc mlátil přes prsty, než se konečně pustí...
"Vzpomínám nedávno, šla jsem po tmě od auta, no a proti mně chlap,"
vyprávěla jsem Zdeňkovi.
"Málem jsme do sebe vrazili, tak jsem uhla stranou, jenže on taky a zase stál přede mnou.
Uhnula jsem teda do leva, on taky, znovu doprava, on taky, prostě mi zastoupil cestu a já vykřikla!
A on taky...
Jenom se mi snažil vyhnout, chápeš to?!"
Zdeněk vyprskl smíchy a slíbil, že pro můj klid bude na telefonu, než nastartuju.
Teprve jsem se šla mýt.
Při pohledu do zrcadla jsem si připomněla citát, který jsem někde četla.
To, že jsi paranoidní ještě neznamená, že po tobě nejdou.
Ale to jsem Zdeňkovi neříkala.
Když jsem byla připravená k odchodu, Zdeněk vytočil mé číslo.
Ještě na chodbě jsem to zvedla. Když jsem se loučila, slyšel to dvakrát.
A ptal se, proč se loučim, když zůstáváme na telefonu.
Sotva jsem otevřela dveře, vyběhla kočka.
"To snad ne, teď abych ji tady honila po baráku!" Vztekala jsem se mobilu.
Slyšel to dvakrát...
"Na kočku se vyser, já ji pak pustim," uklidňoval mě Zdeněk, který už by zase rád spal.
"Nikde nikdo, zatim dobrý," hlásila jsem, když jsem se před domem rozhlédla.
"Tak si jdi odmrazit auto, čekám."
"Nemám klíč, musim se vrátit...," oznámila jsem mu a vcházela zpátky do baráku.
Když jsem odemykala dveře bytu, uklidňovala jsem ho do sluchátka, že to jsem já.
"Já to vim, Janičko, nerozptyluj se, vem si klíček od auta a jeď do prácičky, ano?"
Mluvil se mnou jako s retardem.
Znova musel slíbit, že pustí domů Sáru. I když se mu nechce čurat a nemá tudíž důvod vstávat z postele.
Nebudu Vás napínat, nasedla jsem do auta a prvního živáčka jsem potkala až na letišti.
V noci se zdá vždycky všechno horší.
Jako třeba v tu následující...
Zdeněk měl noční a já, majíce potíž s usínáním, jsem konečně zabrala.
Někdy ve tři - to se u nás dějou ty nejzvláštnější věci, mě probudila siréna. Nerozeznám
policajty od sanitky, a tak to nakonec byli hasiči.
Za chvíli už celá ložnice modře blikala, tak jsem ve spěchu nasadila brýle a utíkala se podívat k oknu.
V celé naší ulici stály hasičské vozy. Ty velké. (Znáte i malé?)
Kolona požárníků houkala a svítila, a ve mně by se krve nedořezal.
Srdce mi začalo divoce bušit.
CO SE KURVA DĚJE?
Tahle zlověstná podívaná ve mně nastolila zásadní otázku: Takhle vypadá konec?
Jsou tohle ty poslední okamžiky?
Rychle jsem vytočila Zdeňka.
Měl výhodu té noční, nebyl buzen...
"Něco se děje! Před domem je plno hasičů a houkaj - slyšíš to?" Spustila jsem, když to KONEČNĚ vzal.
"Uklidni se, kdyby se něco dělo, tak by na tebe zazvonili," ubezpečoval mě.
"A co když jsem to neslyšela? Co když už jsou všichni evakuovaný a já jsem jediná v domě?" Panikařila jsem a chtělo se mi vyběhnout ven a skočit jim do vozu, ať mě zachráněj.
"Janičko, určitě jsou všichni ve svých postelích..."
Sotva to dořekl, první auto se v zatáčce otočilo do protisměru a opouštělo naši ulici.
Za ním druhé, která následovala i ta další, až po nich nezbylo ani památky, jen slabý
dozvuk sirén z dáli.
"Oni odjeli!" Zvolala jsem nechápavě.
"Tak vidíš, to si asi spletli ulici, víš..."
"To jsou ale hovada! A já co teď? Určitě usnu! Jsem na infarkt!" Nadávala jsem.
Než mě napadlo, že může být všechno trochu jinak a to, že odjeli, vůbec nemusí
znamenat, že se nic neděje...
A tak jsem nespala a hlídala.
No, moc se těším, až budu žít se svou paranoiou sama.
To si pošušňám!
***
Žádné komentáře:
Okomentovat