Jak pokračuje můj vesnický románek...
Troskotá.
Nechci se stěhovat a o víkendovou záležitost Tonda nestojí.
Ani se mnou.
Radši bude sám, než dvakrát do měsíce se mnou.
SE MNOU!!!
Nepobírám to :)
Ale kde mám pak sebrat ten impulz ke zbláznění a balení kufrů?
Dobrá, tak to první bych měla za sebou, ale kufry jsou zatím v polici.
Nevolá mi dnes a denně, že beze mě nemůže žít.
Nevolá mi dnes a denně, že po mě šíleně touží.
Že život beze mě si neumí představit.
Že mě potřebuje.
Že mě chce.
Ať hned přijedu.
Nevolá mi dnes a denně a nevzlyká mi do ucha, kdy už bude víkend...
A nespřádá na ty dva dny plány.
Nevolá mi dnes a denně - nevolá mi vůbec.
Vyčkává. Jestli to bude za něco stát.
Jestli tam prostě budu.
Vyčkává a oře, dojí, seče, staví, kydá, krmí, kácí, řeže, loví, sedlá, vaří a pere, ztlouká a natírá, sází a pleje...
A já taky vyčkávám, jestli to bude za něco stát.
A mezitím - no... sedím na gauči a píšu Vám!
Jak na mě málo myslí. A nemá čas za mnou přijet. A když tam nejsem, tak nebulí.
A neprosí mě, neškemrá, není zoufalý.
Psal, že povyražení dobrý, ale nic pro něj.
Řeknu, že na víc nemáme čas.
Řekne, že mám bejt tam a žít s nim.
Řeknu, že se nemůžu jen tak zbláznit a žít s nim.
Řekne, že můžu.
Řeknu, že ne na základě týhle věty.
Řekne, že přece vim, jak to je. A že je to celý na mně.
Čekám, jestli zaskuhrá. Zakňučí. Posteskne si. Klekne na kolena a hlavou bude mlátit do hlíny.
Minimálně.
Přece mě nemůže mít zadarmo!
Když pro mě by to bylo tak drahý.
To máte práci, bydlení, zázemí velkoměsta, pýchu...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat