Pořád myslím na Elenku.
Jak jsem doma stonala, tak jsem měla dostatek času prokousávat se
zase chvíli těmi svými výčitkami.
Ony totiž nezmizely.
Jen se mi je podařilo seskupit, zpřehlednit a pojmenovat.
Byla jsem u své paní doktorky a tohle jsem jí řekla.
"Takže teď máte takový úhledný balíček výčitek, jo?" Zrekapitulovala mou zpověď.
Mám úhledný balíček výčitek. Vztek na sebe samu v praktickém balení.
Přenosné, voděodolné, a prozatím vzduchotěsné.
Mé stinné stránky, ošklivé vzpomínky, má nespokojenost, má pošetilost a hloupost.
Můžu s tím všude. Nikde to nepřekáží. A nikdo to nevidí.
Protože když si obléknu svůj novej kabát, tak vypadám i docela spokojeně.
Dokonce mě zastavila kamarádka, aby mi pochválila rostoucí bříško.
Zastavila se v krámu, to jsem kabát neměla.
Když jsem si já pochválila Moravského vrabce s pěti, (protože šest se dává asi jenom chlapům),
uznala, že přestřelila.
Se mnou naštěstí tyhle přestřelky nic nedělají.
Jenom jsem pak doma vlítla na Zdeňka, ať mi okamžitě udělá dítě, protože tu prázdnotu
už prostě nesnesu.
Ale za to nemohla kamarádka. A Zdeněk má všech pět kupodivu ještě pohromadě, takže mi nevyhověl, což je nakonec dobře, protože jsme se, jak víte, rozešli :)
"Tak hlavně, jestli to víš ty," jako bych slyšela ségry.
Jo holky, vim.
Brzy budu bydlet sama. To mi teprve hrábne.
Protože Tondu do Prahy nedostanu ani párem volů, no a já se na chalupě vidím
až tak na důchod.
Reálně jako.
Jinak denně, pokud jde o mý fantazírování, jak si spokojeně kydám a svět mi může políbit úplně všechno.
Ale zanedlouho to můžu vidět celý zase jinak.
A může nastat velký stěhování z Prahy na vesnici. V tom tkví to úskalí úhledného balíčku výčitek.
Člověk by ho nejradši někde zapomněl...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat