Zaujal mě jeden blog, který jsem navštívila díky komentu jeho autorky, co jsem našla pod svým článkem.
Většinou to nedělám, ale tentokrát jsem klikla a zůstala zírat. Zírat do očí dravce.
Nejdřív jsem vyprskla smíchy při představě, že bych si takhle vyšperkovala záhlaví svého blogu i já.
To byste taky zírali. Kdybyste otevřeli stránku a tam by na Vás vykoukla třeba kravská hlava.
(Namísto té mé, ehm...)
Víte, já mám dravý ptáky ráda, mám ráda tu podívanou na ně. Ne v ZOO, ale volně v přírodě.
A jak jsem tam autorce Soně napsala, kdykoliv někde zahlédnu orla, anebo káně (které od sebe nerozeznám),
běžím proti větru, plížím se, našlapuji z lehoučka - a přece vždycky uletí, než ho stačím cvaknout.
No a teď já koukám, Soňa má krásný fotky!
Pak jsem se ale rozkoukala líp a zjistila, že Soňa je sokolnicí a pták je její miláček.
Její pták, její velká láska a vášeň, její fotografie...
Hned mě napadlo, že chci taky.
Jak jinak?
Ovšem jenom představa, že oznamuju komukoliv, že si kupuju orla a budu sokolník,
mě přiměla ten nápad dál nerozvádět.
(Janička si kupuje orla!
Protože chce bejt sokolník!)
Pod článkem o tom, jak se byli proletět, se Soni nějaký čtenář zeptal, jestli se nebojí,
že jí ten pták uletí, když ho volně pouští.
Já čekala, že ho uzemní nějakým: Má čip, Mám ho na neviditelném, dvacetikilometrovém špagátku, Je vycvičenej...
Ale ona napsala, že se bojí.
Že na to myslí, že by se nemusel vrátit.
Ale že i o tom sokolnictví je.
A o tom je i láska, podle mě.
Pravá láska je vypustit milovanýho ptáka a doufat, že se vrátí. Dopřát mu. Risknout to.
Věřit v tu lásku. Nedržet, nebránit, čekat.
Je to i otázka sebevědomí.
Já takhle pouštím ven svou kočku. Doufám, že se vrátí, protože mě miluje a je jí u mě dobře.
Žijem si každá svůj život, někdy se doma jenom míjíme, ale běda, jak by jí někdo ublížil!
To bych se neznala.
To bych se neznala.
Jednou ji chudinku někdo zavřel v neobydleném domě a strávila tam bez jídla a vody deset dní.
Ten člověk měl pak co dělat s policií! :)
No, a zatímco jsem si takhle dumala o opravdické lásce, psala mi Zuzka,
že se jí zdál úžasnej sen. Zuzka kupříkladu vždycky byla a je zdravě sebevědomá.
Popsala mi ten svůj noční příběh v esemesce...
Byla jsem na nějakym molu na břehu moře, kde stála nějaká budova. Asi maják.
No a najednou se z moře vynořila chapadla a začala se po tom molu sápat nahoru ze všech stran.
Tak jsem do nich začala kopat a pak, když už byla všude, jsem vlítla do dveří tý budovy a běžela po točitých schodech nahoru... až jsem po cestě narazila nějakýho vojáka. Skočila jsem mu kolem krku a prosila ho, ať mě zachrání...
On mě pevně obejmul, podívala jsem se mu do očí s takovým vděčným výrazem ve tváři a pocitem bezpečí...
Po chvilce toho ticha mi řekl s kamennou tváří: Polib mi prdel, ty píčo!
V kontextu svých předešlých úvah si říkám, no jo, no.
Možná páníček tý ukopaný chobotnice...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat