J + K

Byla jsem u Kiki doma. I když ona to domovem nenazývá, svému podnájmu říká byt. Prostě byt.

Když mě pouštěla do dveří, volala na Dana, ať TO schová.

Vydedukovala jsem, že asi dárek pro mě k Ježíšku, takže jsem se blbě neptala.

Jednalo se o krátkou návštěvu, Kiki si jen potřebovala pověsit prádlo...

Nevím, proč to tak spěchalo, ona má pocit, že když ho nepověsí hned, tak se jí v pračce obarví.

Nevím, jak to značkové, ale sekáčovému se tohle neděje..;)

Jak tak věšela, a pořvávala na Dana, aby jí SAKRA pomáhal, okukovala jsem dekorace v jejich

vitríně.

A v tom jsem nahoře zahlédla cosi, co mě zaujalo.

Rozhodla jsem se jít blíž a blíže tu věc prozkoumat.

Ti dva se tam pořád handrkovali a já, už u skříně, putovala prstem po barevných předmětech v policích.

Nemoha si vzpomenout, co jsem to tam vlastně chtěla.

Zůstal jen prchavý pocit zaujetí čímsi...

Co už jsem nedohledala.

Nadzvedla jsem ještě krabici šachů, jestli to nebylo ono, ale nebylo.

Tak jsem šla od toho.

Chtěla jsem se posadit na jejich nový gauč, ale jeho vyzkoušení jsem už nestihla.

Kiki najednou odskočila od sušáku, čapla mě za ruku a táhla do chodby.

Tam mě nechala a zavřela mi dveře obýváku před nosem. A sebe uvnitř.

"Co je?" Nechápala jsem.

"Dan prostě uklidil to, co jsem po něm chtěla, tak šikovně, že to musim uklidit znova!"

Ozývalo se tlumeně pode dveřmi.

Prý dárek pro mě uklidil na skříň, kde jsem ho mohla vidět.

A viděla!

Jenže než jsem k němu došla, vykouřil se mi z hlavy.

Kiki s Danem byli rádi, já byla sebou opět zdrcená.

Ale jedno je jisté. Ten dárek se mi bude líbit! :)

*

Příštího rána jsem si krásně chrupkala, když v tom telefon.

Obvykle si ztišuji zvuk, nechápu, proč jsem to tentokrát neudělala.

(I když vzhledem ke shora popsanému jsem se zase tolik nepřekvapila).

"No?"

"No Jani! Já si zapomněla klíč od krámu!"

"Jo...," zívala jsem.

"No! Nemůžu otevřít a už je sedm!" Zoufala si Kiki a já se přece překvapila.

"Tak já tam jedu!" Vysoukala jsem ze sebe - co se po mně chtělo slyšet.

"Dobře, a pospěš si. Večer do těch půl jedenáctý budu mít já, hlavně už dělej!"

Posadila jsem se a Zdeněk zahuhňal zásadní dotaz - proč a kam teď kurva jedu.

Posteskla jsem si, že jsem tentokrát neměla vypnuté zvonění a hned se to nevyplatilo.

"Tak i kdybys ho vypnutý měla, tak by ti tady za chvíli bušela na okno...," usoudil a spal dál.

Jenže to by se musela vracet Kiki a absolvovat tudíž dvě cesty. Zpátky a zase tam.

A já mám stejně cestu tam, a co na tom, že později...

Takže jsem přijela na letiště, ona si přiběhla pro klíč, a než jsem zaparkovala a došla do krámu,

už měla sepsaný seznam výtek pro mě...

Koukala jsem.

"No moc nekoukej, večer jsi špatně spočítala kasu, nedoplnilas svetr a sundalas mi určitě z klíčů

ten klíček, tady leží!" Předčítala mi jeden bod po druhém a já se nestačila divit její neomalenosti :)

"Radši si běž zalézt, od sedmi mám dneska já, ty tu ještě nejsi...," pokusila jsem se jí usměrnit.

Jenže ona mě dostala: "Hmm, škoda jenom, že mám večer s Danečkem zarezervovanej stůl k večeři no..."

"Co že?"

"Tak jako já nepočítala s tim, že budu v práci dýl!"

"Ale mně jsi do telefonu slíbila...," snažila jsem se jí připomenout, a skutečně na chvíli vyměkla.

"No jo, dyť já ještě nemám tu rezervaci potvrzenou, prosim tě..."

Přesto se ale vůbec netvářila, jako by ještě svou pracovní dobu nezahájila.
Naopak, poslala mě zalézt si...

Když jsem si ve skladu zalévala kávu, vběhla tam dokonce pro větší číslo svetru - obsluhovala zákaznici.

"Já jsem tak ospalá," posteskla jsem si.

"Jo! To mi připomíná zarezervovat si tu restauraci!" A zase běžela.

Takže to kafíčko byl prozíravý tah, jelikož jsem v noci dost ponocovala, jako téměř pokaždé,

když ráno začínám směnu téměř obědem.

Kiki mi k tomu řekla, že TEDA MOC PROZÍRAVÁ NEJSEM, když takhle ponocuju

a riskuju nevyspání. Protože správná prodavačka je FLEXIBILNÍ!

Minimálně ta, co má za šéfovou Kiki :)

*

V průběhu dne jsem se dověděla, že než jsem se ráno přihnala, Kiki čekala v křesle

před krámem.

V masážním křesle.

"Já měla tendenci tam tu dvacku hodit, ale bylo mi to blbý, kdybys náhodou přišla...," svěřila mi své sociální cítění.

A to perfektní nalíčení zvládla taky během čekání na mě.

Na nenamalovanou, rozespalou a rozcuchanou ... co Vám to tady kecám?!

Jistě, že jsem to všechno zvládla doma. A dala jsem si na čas.

Přemýšlela jsem ještě o kulmě, že bych si udělala vlnky, ale bylo mi to blbý...

***