Říkám si, měla by se ta témata trochu střídat.
Trocha módy, trocha vesnice a chlapů, a trocha mojí paranoii... (Fakt dvě i?)
Proč mě nezaráží, že píšu o paranoie aspoň tak, jako to slovo po stránce jazykové?
Netuším. Asi už jsem JI přijala jakou součást svého života.
Lepší, než se každý den divit a nalhávat si, že to bylo naposled...
(Co jsem utekla před kýchajícím zákazníkem v Bille, co jsem se vyhnula
tunelu a jela raději jinudy, co jsem vyhodila Sáru z polštáře, protože bych mohla ve spaní
vdechnout chlup, co jsem nepila colu, kterou mi natočil podezřelý Libanonec,
co jsem si šla vymýt čočku z oka, když jsem si do něj sáhla - ne rukou od hlíny, ani jedu,
prostě jen rukou nečerstvě umytou - anebo čestvě neumytou...).
Kiki tvrdí, že už mi hrabe. A že mám navíc schízu.
Je pravda, že si povídám pro sebe. Anebo se to aspoň tak jeví.
Já si vždycky (kdysi) říkala, že ten, kdo si něco pro sebe mumlá, nemůže
bejt normální. Všímala jsem si takových jedinců na ulici, kolikrát i v tramvaji, metru...
Jako by tam byli sami.
Pusa jim jela, v lepším případě naprázdno, v tom horším se dalo i leccos vyslechnout.
Ale pochopit ne... Možná kdyby člověk znal kontext. Anebo okolnosti.
Konkrétně třeba, kdy se mu to stalo...
To mně někdy v době, kdy jsem se ocitla na mateřské.
Začala jsem si v Bille hlasitě odůvodňovat výběr jogurtů.
Proč tenhle ne a tenhle jo. A že s temihle se mají jít vycpat, případně si je někam nacpat...
Ano, tehdy to začalo.
Byla jsem příliš zabrána do své úlohy pečující matky. Shánčlivé lvice, která potřebuje nakrmit
své mládě. A běda, jak se jí někdo připletl do cesty...
Jé, já se u těch regálů i hádala kolikrát!
Jenom Vám už neřeknu, o co šlo...
Zato teď.
Tuhle mě Kiki nechala na sebe čekat v obchoďáku. Že si jen přeparkuje.
Jako postavit mě před hračkářství, to může jen Kiki. Která ví, že si poradím!
Nejdřív jsem ho ignorovala.
Jenže nutkání vejít a trochu tomu jít naproti čelem, jak vůbec není mým zvykem,
bylo náhle silnější.
A tak jsem vešla.
A co nevidím!
Hračky se skoro vůbec nezměnily. Od loňska.
"Vidíš, tohle všechno máš doma... Tuhle žábu, tohle skládání, tohle zatloukání, i tuhle rybu...
...A co je tohle? To si dělaj srandu, ne? Tady se jim normálně prochází prase? To snad ne..."
Elenka se diví a rozhazuje rukama.
Vždycky jsme byly na stejné vlně. Viděla to stejně.
"Můžu vám pomoct?" Oslovila mě slečna, co za mnou přišla k praseti.
"Neee, děkuju...," řekla jsem konečně nahlas.
A v tom mi došlo, že se vlastně slyším celou dobu...
A kdo by mě sledoval, pomyslel by si nutně, že jsem úplnej magor.
A dost možná si to někdo pomyslel.
Ale tak mohla jsem mít třeba v uchu handsfree, ne?
Ok, prostě pro okolí magor.
Jenže tady právě hrajou roli ty souvislosti!
A já zpětně přehodnocuju všechny ty samomluvky, co jsem jich kdy potkala...
Těch pět.
Protože oni to vůbec nemuseli povídat sami sobě!
A to je přece jiná - to přece shovívavý kolemjdoucí uzná...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat