Intimně

Někdy mívám pocit, že nejsem ve svém životě přítomná.

Je to součást té deprese, na kterou beru prášky. Je to zvláštní stav, kdy vnímáte všechno,

co se kolem Vás děje, ale jako by se Vás to úplně netýkalo.

Je to, jako když koukáte na film. Když Vás hodně baví a tak říkajíc vtáhne do děje,

je to ta lepší část prodělávané deprese. Někdy ale nebaví a plně si uvědomujete,

že sedíte na gauči a zíráte do bedny... Říkáte si, proč má ta herečka ten nemožnej přeliv,

anebo film neřešíte vůbec a zabýváte se něčím jiným. To je ten horší proud.

Převedeno na depresi to znamená, že jste mimo dění. Sice přítomni fyzicky, ale duší jinde.

Že Vás to tam prostě nepustí. O Vás bez Vás.

Ve mně kolují oba tyhle proudy, mísí se a přelévají... Takže mi je často každou chvíli jinak.

Dokonce i fyzicky. Jednou příjemně teplo, pak zas zima.

A pořád se ptám, kde je ta moje holčička...

Psala jsem Vám, že si ode dávna dělám poznámky do diáře. V uplynulém roce jich bylo dost,

ale většina neveselých. Ty veselejší jsem Vám líčila minule. O chlapech. Za existencí takových zápisků

stály mírnější proudy.

A za ty možná mohli chlapi...

Když se zkouším vžít do ní v některé konkrétní situaci - málokdy mě to tam pustí, vyjde mi z toho,

že jsem jako máma úplně selhala a s tim to uzavírám a odkládám k dalšímu přelíčení, který vim, že bude.

Protože se zase odvolám.

Tohle jsem si zapsala počátkem listopadu a bylo to o Elence. Strašně dlouho jsem nebyla schopná zpracovat

svoje výčitky svědomí. Nepomáhala mi žádná terapie. Ani proslovy o tom, že každý dělá chyby, každá máma by

měla čeho litovat, kdyby se zamyslela, že mi to Elenka určitě už odpustila, že si to mám odpustit já...

Abych přiblížila druh těch výčitek, nešlo o týrání, či bití...

Jen jsem si nehrála vždycky, když jsem mohla. Neměla vždy nervy na několikahodinové uspávání.

Nepřišla vždycky, když mě volala. V nemocnici jsem nebyla statečná. A ona jo.

Rvala jsem se za její práva, ale pak jsem si šla ven zakouřit - a ona si pauzu dát nemohla.

Ráda jsem se dávala střídat Zdeňkem, abych se v klidu a nerušeně celou noc vyspala.

Ona neměla nárok.

A pak, odešla jsem, když mě potřebovala nejvíc. Řekli, že ji možná během noci uspí, aby se tolik

nevyčerpávala. Seděla jsem u ní a držela jí na obličeji obrovskou kyslíkovou masku, která evidentně nebyla pro děti.

Pak mě zavolal doktor, vyprávěl mi, jak je to vážný.

Než jsem se k ní zase vrátila, šla jsem si dát cigaretu. Když jsem přišla, byla uspaná.

Prý to udělali hned.

A už mě nikdy neviděla. A já ji už jen spící.

Tohle je moje nejhorší výčitka. Omílala jsem to doktorce při každém sezení. Probírala jsem to s kamarádkami,

se ségrami...

Celkem účinnou reakci - což znamená takovou, která mi trochu ulevila, měla dávná kamarádka. Prý kdyby ji zachránili,

o čemž jsem v té chvíli nepochybovala, tahle výčitka by neexistovala. Ten můj odchod by neměl teď takovou váhu.

Je pravda, že bych si na to ani nevzpomněla. Nezpytovala bych svědomí. Jelo by se dál.

Už mnohokrát to bylo vážný a pokaždý to dobře dopadlo. A to bylo i hůř.

Vlastně dodnes nechápu, proč to nedopadlo zas...

Ale to chápat nemám.

To mám vzít jako fakt.

Jenže mi na to zatím nestačil ten uplynulý téměř rok.

Někdo se diví.

Pár lidí nám řeklo: Vy se ještě trápíte? Vždyť je to už skoro rok!

Vlastně řekli půl roku, protože to bylo koncem léta, kdy jsme se setkali s prvním nepochopením.

Ale tohle mi je tak jedno...

Špatný to bylo s tou výčitkou. Co dělala, když jsem odešla? Na co myslela? Nebála se, když ji uspávali?

A mohla bych u toho vůbec být?

Měla jsem stavy, kdy jsem se za to nenáviděla. Že jsem malou ustrašenou holčičku takhle opustila

kvůli svý pitomý závislosti na nikotinu. Kvůli potřebě jít se "uklidnit".

Doktorka říkala, že jsem na to měla právo. Vždyť jsem netušila, co bude dál.

Zdeněk říkal, že jsem holt byla kuřák a ti holt kouří.

Jenže nic nepomáhalo.

Až nedávno, někdy v prosinci, jsem si četla mail od jedné ze svých nejlepších kamarádek,

která se také měla popásovat s reakcí na mou výčitku.

Čekala jsem nějakou útěchu. Něco, co už jsem slyšela. Že si to mám prominout.

Že se mulisák určitě nezlobí apod.

"Janičko, ta výčitka nezmizí nikdy. Bude už navždycky tady," napsala mi.

Ty vole.

Jenže v tu chvíli se dostavila úleva. Už se nemusím snažit té výčitky zbavit.

Posrala jsem to jednou pro vždy. Nikdy už to nebude jinak.

Ale i kdybych tam dřepěla až do samého konce, který přišel o šest dní později,

a nehla se od ní, bylo by to stejně všechno úplně špatně. Právě proto, že

přišel konec. A počet mých cigaret ho neovlivnil. Ani žádná moje přání, co jsem

vysílala k nebi.

Ze Zdeňka se stal pesimista a na čas také bezvěrec.

"Co znamenaj nějaký přání a víra? HOVNO!

Sama´s to viděla. Svět funguje jinak, než jak si lidi přejou...," říkal mi.

A já si to zapsala do května.

Já na to smíření se světem mám léky, on nic. Chce se s tím porvat sám.

Taky jsem chtěla, ale nešlo to.

Šafrán, jak víte, byl příliš slabý na můj silný stesk.

Deprese propukla na plno; válela jsem se na zemi před televizí a co v ní běželo

za program, mě vůbec, ale vůbec nezajímalo.

Tehdy doslova.

Úniky v podobě Tondy a tancovačky s tulákem, výletů na traktoru a honby za pokladem,

pomáhaly a odpustit jsem si je nemohla. Nebyly to jen důležité návraty ke kořenům, tedy k přírodě,

které duši tolik posilují, když je zle.

Ono to totiž i tak trochu vyvěrá z mojí povahy. Tyhle exotické exkurze.

Teď jsem ale ráda, že svou paní doktorku nemám čím pobavit.

"Tak koukám, že je u vás v novém roce všechno relativně v pořádku!" Zaradovala se, když jsem jí

vylíčila své momentální pocity a situaci.

"Dokonce mám pocit, že žádné sezení dneska nepotřebujete... Tak víte co, já vás propustím, abyste si šla užívat to hezké...," dodala a já šla domů.

Dosud mě nikdy domů neposlala. To si musím zapsat, jako takový dílčí lednový úspěch.

Přesto uteče ještě hodně vody v řece plné různých chladných, i temných proudů, než bude skutečně líp.

A možná líp nebude. Možná ty proudy všechno semelou. Jako semlely nás dva.

Ale jedna otázka nám zůstane společná, proč ten svět nefunguje tak, jak si člověk přeje?

A kde je?

***