Dnes pár postřehů z uplynulých dní...
Aneb něco o zoufalosti.
Ještě bylo potřeba doručit Zdeňkovi několik drobností, co u mě při stěhování nechal.
Cestou z práce, někdy po půl jedenácté večer, jsem mu volala, že se s tím tedy stavím.
"Janičko, já už jsem dvě hodiny ve večerce," řekl mi do telefonu.
Zarazila jsem se a rychle si snažila představit, co může takovou dobu všechno nakupovat.
Asi jedině všechno...
"Tak nic, já přijedu jindy, až budeš doma," řekla jsem opatrně - blázni se nemají plašit,
to znám z osobní zkušenosti. Vzpomínám, jak mě jednou máma hnala z pole, že už na to nevidim,
a já tak přišla o největší poklad všech dob, protože to tam všude pískalo a druhý den mi to místo už nešlo najít...
"Ale ne, už končíme. Přišel jsem normálně nakoupit, seznámil jsem se s pani, co tu prodává,
začali jsme se bavit, vyprávěl jsem jí svůj příběh, i o Elence, no a ona mi slíbila, že mi bude nechávat pečivo, co se neprodá, ta je hodná, viď?"
UF...
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, vybavil se mi citát.
A brzy nato se mi dojem, že můj bývalý partner je skutečně zoufalý, potvrdil.
Založil si totiž blog.
Pokud vím a jak ho tak znám, neumí si založit blog.
Tak jak to, že to kurva zvládl?
Mně s tím před lety pomáhali známí...
Nejen, že si tedy založil blog, on napsal i článek.
CO ŽE?
Zoufalý článek. Nebo líp, řádky plné zoufalství.
Jestli mu to vypisování se bude pomáhat, a já myslím, že bude, nemusím se o něj bát.
Navíc bych řekla, že psát po večerech je lepší, než trávit je ve večerce :)
Byli jsme u těch bejvalek, o článek zpátky.
Povídám, že to je druh žen, co snad nikdo nemá rád. Kromě mužů...
A to byl právě ten problém.
Kamarádka mi vyprávěla, že se v nějaké nevinné debatě nad stolem, dostali s přítelem
až k ní. K jeho ex.
Stručně ji prý popsal - princezna s vlasy až na zem.
Scarlet málem vyletěla z kůže.
Jelikož si ji už dřív tajně prohlížela na facebooku, věděla, že minimálně ty vlasy dost přehnal.
O to víc ji jeho slova popudila.
"Hovno princezna! A žádný vlasy na zem!" Vykřikla zoufale.
A víte, co na to on?
"Jestli chceš hanit moji bývalou, tak se nemáme o čem bavit."
Srdce Scarlet se vyhouplo až někam do krku a tlak až do oblak...
Dál už mi nemusela nic vykládat, živě jsem si to dovedla představit.
Mně se tohle stát, tak snad puknu vzteky a mým jediným přáním v tu chvíli
by bylo zašlápnout HO jako mravence. Pokud neodvolá!
Její přítel neodvolal, a tak se ponížená Scarlet rozplakala.
Sice neodvolal ani potom, ale aspoň viděl, co způsobil!
Pokud jde o bejvalky, tak ideální zbraní proti nim, je čas.
Vztah po pěti letech už jejich vliv, stejně jako vzpomínky na ně, značně oslabuje.
Tedy, když vztah funguje.
Mám kamaráda, jehož přítelkyně i po pěti letech na jeho ex nesmiřitelně žárlí.
Jelikož on se s ní vídá...
To moji bývalí, nyní dva, zatím stálé partnerky nemají.
Buď po mně už nemůžou najít adekvátní "náhradu", což se vůbec nedivím,
anebo ani nechtějí... Což se vůbec nedivím.
Až jednou chtít budou, budu TA BEJVALKA já.
A bude se na mě žárlit.
A Zdeněk řekne tý nový: Nehaň Janičku, jinak se rozejdem!
A Martin to taky řekne tý nový.
To bude dobrý!
A ony budou bulet, jako před pár dny Scarlet, ale holt mě budou muset vstřebat.
Aniž by tušily, že z mý strany vůbec nic nehrozí...
Ale neni náhodou zoufalý, chtít být postrachem budoucích žen svých expartnerů?
Jedna bývalá, která dlouhou dobu strašila ze snů Kiki, totiž Danova bývalá,
způsobila svého času zoufalost Kiki.
Jmenovala se (jmenuje se!) Lucka. A Martin, když se Kiki s Danem dali dohromady,
vyjádřil Danovi respekt slovy: Jsi LUCKY MAN!
Jakože Anglicky "šťastný muž". Jenže... vidíte to v tom? :)
A tak Kiki řádila.
A já jednou, kdysi dávno, řádila, když mě Martin vezl domů z kina.
Naší ulicí právě procházela jeho bývalá. Můj velký postrach.
Protože to bylo asi půl roku po našem seznámení.
Šla prostředkem ulice a my kvůli ní museli jet strašně pomalu.
Povídám mu, ať na ni zatroubí.
Jenže nechtěl.
Chtěla jsem to udělat sama, jenže mi chytil ruku.
TO SNAD NE!
Nakonec milostivě uhnula a my ji pomalu míjeli.
Jenže Martin ji nepozdravil, a to říkal, že zůstali přáteli.
Povídám: "Proč jsi na ni teda aspoň nemávnul, vždyť ona zdravila?"
Jenže prý mě nechtěl popouzet.
Já na to, že mě popouzí víc, když dělá, že ji nezná, a zatím se s ní přátelí.
A tak jsem ho vytočila, že prudce zašlápl brzdu, já se rozmázla o čelní sklo
a ona, znovu nás míjející, se konečně dočkala jeho pozdravení.
Nebylo to dobrý :)
Od těch dob mi naštěstí žádná bejvalka v žaludku neležela.
A doufám, že jedinou hrozící bejvalkou budu já.
Až jednou Zdeněk vyleze z večerky a přestane psát blog...
Prostě až přestane vykazovat známky zoufalství.
Které dosud vykazuji já :)
***
Kdo byste měl zájem navštívit Zdeňkův projekt, tak zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat