Vrány

Ráno vylezu rozespalá ze skladu a koukám, že ve vchodu do krámu stojí Kiki. Zrovna přišla do práce,

ale z nějakého, mně neznámého, důvodu nešla dál.

Šla jsem tedy já k ní.

Pořád tam jenom tak postávala a prohlížela si mě.

"Co je?"

"Ukradla jsem ti boty," oznámila mi s vážnou tváří.

"Co že? Proč?"

"Čtvery!" Dodala a pohledem naznačila místo, kde je vyskládala. Před výlohu...

"Jenom jsem si zalejvala kafe a ty tady hned kradeš, to jsi nějaká šéfová?"

Napomenula jsem ji.

Ale ona mě uzemnila slovy, že je naopak skoro správná šéfová - zjeví se nečekaně,

prověří, zprcá a odchází.

Skoro správná proto, že po svém auditu neodchází pryč, ale dovnitř.

Posbírala jsem venku ty lodičky z jarní kolekce a vzala jsem je taky do krámu.

Ještě by je někdo ukrad´...

"Zdálo se mi to, anebo jsi až teď počítala kasu, která se má počítat ráno?" Vylezla už převlečená

ze skladu.

Zatím, co byla uvnitř, doháněla jsem resty z rána. Ano, přepočet kasy byl jedním z nich.

"Ty máš fakt oči všude," povzdychla jsem si.

"Oči ne, ale uši! Cinkání mincí mě nenechává na pochybách!" Objasnila mi, jak citlivý má sluch.

Víc mi toho ale ten den nepředvedla, protože má chřipku a to se blbě šikanuje.

Zato je člověk, oslabený bacilem, vhodným kandidátem k tomu, být šikanován...

Kiki řídila, jely jsme spolu k našim, a někdo jí sprostě vjel do cesty, aniž by jí dal na křižovatce přednost.

Povídám: "Vytrub ho normálně!"

A ona na to: "To já nikdy nestihnu, protože nejdřív dostávám infarkt..."

Když došlo na parkování u samošky, kde jsme si udělaly zastávku, nějak to nešlo...

Mně to taky jde jenom někdy. Většinou, když se nikdo nedívá.

A teď se díval. Hlouček pokuřujících prodavaček.

Kiki, celá nervní, začala situaci glosovat: "Já bych normálně zakázala cigára.

Protože ty lidi toho můžou sledovat víc, než chtěj. A akorát se ostatním smějou..."

Připomnělo mi to mé kuřácké období.

Taky jsem viděla víc, než bych bývala viděla, coby nekuřačka.

Jak jsem třeba litovala nechodící vránu...

Stála v trávě a ani se nehla. Přitom se k ní blížil kocour.

Bylo vidět, jak je celá nesvá, jak by ráda uletěla, jenže jí to nějak nešlo.

Zahodila jsem cigáro a šla jí na pomoc. Kocoura jsem nakonec chytla včas.

Sice mě posekal drápkama, ale čert to vem.

Nebýt toho, že vrána ve chvíli mého výkřiku odletěla...

Skutečně je lepší neřešit okolí.

Zjistila jsem, že mě taky pořád někdo řeší.

Jsem v řečech!

Jak jsem se zařadila zpět do pracovního procesu po několika letech, donáší se mi

toho nezvykle mnoho...

Dokonce se někteří lidi chodí ptát mých přátel, jak to vlastně s těmi muži mám.

(Jako bych to tady nepsala dost jasně :))

Především jim prý není jasný Martin...

On na to reagoval slovy: "Co je komu do toho?!"

Taky povídám, ať někdo zkusí přijít se mě ptát.

Jenže to oni ne, oni leda potají...

Dobře je znám, ale ti s cigaretkou to nejsou.

Ti řeší spíš světabol a ptákoviny (jako třeba vrány), než se chodí někam vyptávat na cizí vztahy.

Nejvíc mě ale zaráží, jak jsou lidi nepřející. Teď ale nefňukám, jenom konstatuju.

Vím, že jsem neobjevila Ameriku, ale aby někdo stahoval fotky z mého facebooku

a posílal je dál, jako důkaz, čeho jsem schopná - totiž seznámit Mirka se Zdeňkem,

to mi až lichotí.

Jelikož brzy zjišťuji, že ta, která posílá, je tajnou obdivovatelkou právě mého přítele.

Toho současného, aby bylo jasno!

A lituje ho, a nesnáší mě, a směje se na mě...

A mně to nevadí, já ji vlastně úplně chápu...

***