Díky!

Jani, dnešní článek mě opět rozplakal. Je mi to s Elenkou strašně moc líto. Pamatuji si ji, když ležela vedle našeho syna na JIPu. Pamatuji si i Vás, jak krásně jste se o ni starala. Spolu jsme nemluvily, jen jednou, když jsem malému zpívala Když jsem já sloužil, jste říkala, že to je i Elenky oblíbená. Jinak jsme tam obě byly samy pro sebe se svým strachem o ty naše malá srdíčka. Také si vzpomínám, jak jsem Vám tehdy záviděla. Až se za to teď stydím. Pořád jste se snažila přivést Elenku znovu k mluvení, že už to pěkně uměla. Tehdy jí bylo něco přes 2 roky, našemu malému o pár měsíců míň. A já pořád čekala na to, až mi řekne mami. A čekám vlastně ještě pořád. Jeho srdíčko se naštěstí stabilizovalo, ale přibyly jiné diagnozy a boj pokračuje. Ale uvědomuji si, že mám obrovské štěstí, že ho vůbec mám. Váš blog čtu už dlouho, až z něj jsem zjistila, že váš tehdejší pobyt na kardiu v Motole byl jeden z mnoha. A taky jak statečně Elenka bojovala. Moc bych vám chtěla popřát do budoucna už jen samé krásné události, abyste se brzo dočkala nového děťátka a měla snad i znovu radost ze života. Když vím, co jste vše s Elenkou absolvovaly a co všechno jste pro ni dělala, musím smeknout. Přeji jen to nejlepší a taky spoustu dalších krásných článků pro nás věrné čtenáře.

Milá Martino, předně Vám moc děkuju za krásný mail. Já si Vás bohužel nemapatuju, o to víc mě udivuje, že Vy si vybavujete Elenku a dokonce i mě. Těší mě to, stejně jako Vámi popsané, jak jste nás vnímala. Protože já mám tu situaci v paměti jinak...

Jezdila jsem na noc domů, protože na JIP není možné přespávat - za což jsem byla ráda... Protože mi věčně chyběl spánek, a tak jsem měla (z dnešního pohledu odpornou) radost, že mám noci pro sebe. To za prvé.

Za druhé, návštěvy byly možné od deseti a já nejednou přijela v půl jedenácté... Žádný spěchy... Elenka byla právě probraná po několikaměsíčním umělém spánku, takže opravdu zapomněla mluvit, i sedět, i chodit... Na to ani neměla sílu.

Prvních pár dní se mnou nekomunikovala, ani neverbálně. Ignorovala mě celé dny, co jsem u ní proseděla. Nelze si ovšem představovat starostlivou matku ve smyslu "ani se od ní nehnu"... Bohužel.

Odcházela jsem si na kafíčka a cigaretky... I když ve chvílích, kdy usnula.

Tři dny mě odmítala, přehlížela mě, zřejmě mi dávala za vinu své utrpení. Byla taky ještě celkem oblbnutá po všech těch tlumidlech.

A čtvrtého dne jsem přijela pozdě. Někdy před jedenáctou. Dobře se spalo.

Viděla mě ve dveřích a poprvé projevila emoci. Rozplakala se.

Od té chvíle mě už nepustila, už jsem byla zase její...

Ale, jak myslíte, že se zpětně hodnotím?

Jsou věci, který si člověk nemůže odpustit sám.

I když ano, když už jsem u ní byla, věnovala jsem se jí naplno...

Jenže si zasloužila víc, a to nejen tehdy ode mě, ale od života. Hlavně dobrej konec a školku a děti a hry a všechno, co jsme si plánovaly, že bude, a na co se tak těšila.

Přesto, Michale, nemůžu souhlasit s tím, že život je svině. I přese všechno to tak necítím.

Svině můžou být lidi (i já), a snad se jednou, nakonec, všichni dovíme, o co tady (na světě) šlo.

Věrní čtenáři prominou, že se další den zabývám tím samým. Je to rok a ještě pořád někdy nevím, kudy kam,

jak moc si přeju, aby tady ALE OKAMŽITĚ byla zpátky.

Děkuju Martině za ten smutně krásný mail, jsem ráda, že jsem aspoň okolím nebyla vnímána tak ostře, jak se vnímám sama. Kéž se mnou Elenka byla spokojená.

Děkuju Michalovi, i Cherry za vzkazy, i Vám dalším, co jste mi psali, a to i do komentářů. Za to, že na Elenku pořád ještě myslíte a mě, že tolik podporujete. Jako byste tušili, že pomáhá, nebejt sám ani s trápením, které nemá řešení...

***