Tak už je tady ten čas.
Kdy se loni všechno posralo a nastal začátek konce.
Touhle dobou byl venku sníh. Hodně sněhu. A já vyšla před dům s lopatou,
abych udělala něco krásnýho z tý bílý nádhery.
Pro ni. Aby měla hezkej výhled z okna. Protože měla kašel a horečku a dny trávila
na gauči u televize. Konkrétně tři dny, než ji odvezla sanitka.
Vystavěla jsem tam schody. Stoupalo se po nich nahoru k tlustýmu kmeni stromu,
co tam stojí, a co by se ho každý nejradši zbavil, jak zaclání.
I ten kmen měl kůru zasněženou, vykreslila jsem do ní vrátka. A před nimi zapálila
svíčku, stejně jako na každém schodu z obou stran. A taky křeslo jsem vybudovala,
aby mohla posedět, až bude zdravá...
Volali jsme si s mámou přes skype a ona mi říkala, ať ji odvezu hned, když takhle kašle.
Ale já měla svou hlavu.
Páteční kontrola a každodenní telefonická konzultace s Motolem mi kryla záda.
Už jsem tam nikdy nechtěla, stejně jako ona.
Pohár přetekl, hrálo se vabank.
Byl to týden, co jsme se odtamtud vrátily. Pojedem, až jestli to po třech dnech nepoleví.
Tak to řekli. A ono to poleví - věřila jsem tomu.
V neděli večer, tedy před rokem, jsem ji postavila na parapet, aby se podívala
na ten můj výtvor. Schody! Máš je tak ráda...
Ale nejevila zájem.
A v pondělí bylo ještě hůř, byla vysílená a souhlasila dokonce, že se pojede.
Protože jí tam pomůžou a zase se vrátíme domů...
Už nebylo možný odvézt ji tam autem. Leda naložit i tu kyslíkovou bombu...
V sanitce přijel i doktor, posadil se k ní a zeptal se, co ji bolí. Odpověděla, že hlava.
Zeptal se na jméno.
Elenka Mikulová - konečně to uměla.
Odpoledne mi řekli, že já tam s ní nezůstanu. Převezou ji na ARO, kde ji uspí, aby dál neztrácela
síly. Oboustranný zápal plic s vodou na plicích způsobený nějakým RS virem.
Od toho pondělka spala až do soboty...
Nepochybovala jsem, že ji zachráněj. Modlila jsem se a věřila.
Dostala jsem poprvé ten nápad, že by jí píchli uši, aby měla konečně náušnice.
Máma říkala, že pro ni nějaké má. Tak jsem jí chtěla volat, aby mi je připravila,
až tam pojedu...
Že jim řeknu, aby využili situace a zkrášlili ji...
Jenže pak volali oni, ať přivezu odlakovač a odlakuju jí nehty.
A já v tu chvíli věděla, že je zle.
Nemá bejt krásná, má bejt, jak ji Pán Bůh stvořil.
Je prostě zle...
Když jsem jí vatičkou třela nehtíky, prohlížela jsem si ji.
Byla bílá a promodralé rty můj pocit jen umocňovaly.
Oteklá víčka, to když tělo zadržuje vodu. To už jsem znala.
Cestou domů jsem si přála znamení. Víte, že to tak dělávám, když nutně potřebuju znát
odpověď a nemůžu čekat.
Právě jsem poslouchala svý oblíbený CD a ono se zaseklo.
Před slovy: Pár chvil.
Tohle slovní spojení je v písničce víckrát a když se nápěv blížil podruhý,
najela jsem na nějaký hrbol a stalo se to zas.
Pár chvil.
Dělala jsem, že jsem to znamení nepochopila.
Dívala jsem se před sebe na cestu a tušila, co nás čeká.
Jako když měl dědeček mrtvici, která odezněla a on byl jako dřív, jen se tak zadíval z okna
a bylo jasný, na co myslí.
"Jestli Elen přežije dnešní půlnoc, tak přežije už všechno!" Volala mi věhlasná léčitelka,
a to rovnou ta nejlepší u nás - podle jejích vlastních slov. Někdo jí na mě dal konktakt.
Byla na drátě celý ten týden. A lhala, že se to nestane. Ona to ví.
Ona je nejlepší...
Šla jsem spát. Bylo skoro jedenáct, Zdeněk ještě koukal na film.
Nemohla jsem zabrat, myslela jsem na to všechno. Co když se to fakt stane?
Sledovala jsem čas. A byla v polospánku, když mě probral telefon, co začal zvonit Zdeňkovi.
Bylo 23:45.
"Né! Néééé! To nééé! To mi neřikejte, pane doktore! To ne..."
Pocity žádný, potřeba jediná - aby to nebyla pravda. Zároveň bylo jasný, že to zpátky asi nevezme,
že to nebyl fór. Že s tím už sotva něco udělá.
Přesto mě ovládl dojem, že se musí něco udělat. Ne to takhle nechat.
Nějak to zvrátit.
Vždyť jí měli pomoct. Proč se to nepovedlo? Jak se tohle mohlo stát?!
Zdeněk mě objal a řekl, že je tady pro mě. Že se jenom potřebuje oklepat.
Byl v šoku, protože se oklepáváme dodnes.
Máma mi vzala telefon, do kterého jsem nic neřekla. Hned věděla, co se stalo.
Kiki byla právě u ní a Zuzka na horách. Obě byly na horách, ale kvůli Elence se vrátily dřív.
Kiki o dva dny, Zuzka zatím nestačila dojet domů.
Vyzvedl nás Martin a jelo se do Motola. Ještě ji vidět.
Co doma? Třeba ji oživí. Třeba se spletl. Musíme něco dělat...
Kiki jela s mámou a my ve třech, dorazili jsme tam ve stejnou chvíli
a byli požádáni počkat za dveřmi.
Mezitím přiběhla Zuzka. Stihla se vrátit z Alp na poslední chvíli, jestli ji chtěla ještě
kdy vidět.
Jak jsme viděli Elenku, jak tam ležela a v jakém stavu, to jsem jí slíbila,
že nikdy nebudu vyprávět.
Povím jen, že jsem pořád věřila, že se stane zázrak.
Když jsme odcházeli, já šla poslední. Poprosila jsem doktora, aby ji ještě naposled
zkontroloval, jestli přecejenom...
Divně se na mě podíval, ale vyhověl. mi. Dívala jsem se za sklem, jak jí měří tep
a tlak...
Pak se na mě taky podíval, gestem naznačil, že se nezmýlil a přikryl jí hlavu.
Teprve potom jsem odešla.
Ale kam jít? Co dělat? Jít spát? Ráno vstát a snídat? Co vůbec ještě dělat?!
Za ten rok jsme se dostali z nejhoršího. A celou dobu nás provázejí různé podivuhodné úkazy,
které se nedají rozumem vysvětlit.
I kdybych prý Elenku přivezla dřív, nezachránili by ji. A jestli, zůstala by na tom dýchacím přístroji.
Jak zůstal její nemocniční kamarád Péťa, který neměl nemocné srdce.
Neumím si představit, že by nemluvila a byla upoutaná na lůžku.
On se nakonec udusil; dávno říkali, že takový konec čeká i ji.
Nemají vždycky pravdu. Ale někdy bohužel jo.
Nám se tu noc změnil život jednou pro vždy.
Nejdřív jsem myslela, že končím. Že to nepřežiju.
Výčitky střídaly bezmoc a žádná vidina budoucnosti znamenala úplnou zoufalost.
A taky naopak.
Nedávno jsem se setkala po letech s klukem, který byl kdysi dávno a na pár měsíců mým kolegou.
Pak se mu stala nehoda a od té doby je na vozíku, má i poruchu řeči.
Vyprávěl mi, že je rád, že to přežil. A že se mu od základu změnil život. Ve dvaceti letech.
A taky jsem přemýšlela, jestli je to vážně tak, že je všechno předem daný.
A jestli k sobě patříme, jestli naše duše už se znají odněkud jinud a tady se jen
znovu potkáváme a dáváme dohromady.
Jestli Elenka, její dušička, ke mně patří odedávna a jsme na vždycky spojené a zase spolu budem,
anebo to všechno bylo jenom křehký štěstí a náhoda, že nám spolu bylo tak krásně...
Jestli, až jednou budu mít další dítě, dá-li Bůh, ji v něm poznám, anebo budu bláhová,
když si budu myslet, že ona není dávno, dávno pryč. A tohle, že bude úplně nová bytost...
Jestli jsou věci tak, jak jim věříme, a ne jen tak, jak jsou, aniž vlastně víme, jak...
Když jsem jela před pár dny v noci autem mezi poli, skočil mi pod kola zajíc.
Slyšela jsem náraz a jela dál.
Ukončila jsem jeho život. Já.
Měl to psaný někde nahoře, anebo jsme se střetli prostou náhodou?
Jako já s Elenkou.
O tomhle přemýšlím.
Ještě to nemám. A asi to potrvá.
Vím, už teď vím, že jednou, jestli se toho dožiju a budu stará bába, budu koukat z okna,
jak koukal děda, a ještě pořád se na tohle budu ptát.
Jestli tu svoji holčičku ještě uvidím. A jestli je moje. A jestli o mně ví.
A jestli už dávno všechno ví - anebo už dávno nic.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat