Blíží se čas dovolené. Mojí a Kiki dovolené.
Táta říkal, že bychom mohli všichni společně někam letět.
Tak povídám, to jo, jen leťte...
A následující volno si mě táta zavolal a nastala motivující hodinka.
Fotogalerie z daleka, která mě měla navnadit. Už tam jednou všichni byli.
Až na mě.
Na Floridě.
"Já věřim, že je tam krásně, ale o to nejde. Bojim se lítat, přece!" Připomněla jsem mu.
"A čeho prosim tě? Děláš na letišti a vidíš, že letadla nepadaj," rozumoval on.
Pak se do toho vložila Kiki, aby mi řekla, že devět (nebo kolik) hodin se bát nedá.
Tak já vám ukážu, že dá...
Taky mi bylo připomenuto, že jde o nabídku, kterou by nikdo normální neodmítl.
Zdeněk i Martin říkali, že by letěli hned, mít tu možnost.
Proč nikdo nechápe, že já prostě ne?!
Mít tak Rumburakův plášť, který bych zapla pod krkem a byla tam... Potom klidně na Floridu! I dál!
Do pralesů a ostrůvků v oceánu, na Aljašku klidně. Na Severní pól třeba!
Ale ne letět.
Každopádně jsem to asi neřekla dost srozumitelně, anebo mě skutečně nikdo nebere vážně,
protože už máme letenky...
Když jsem to zjistila a rozklepala se, jak ratlík, byla jsem ujištěna, že dostanu prášek na spaní.
Povídám, že NECHCI ŽÁDNEJ PRÁŠEK NA SPANÍ - toho se bojim taky!
A budou mě prý držet za ruku.
Tak to mě uklidnilo...
A pokud jde o čas pobytu tam, stejně si ho neužiju, protože před námi bude nevyhnutelně cesta zase zpátky.
Pro mě je ten zájezd prostě naprosto zbytečný.
Kdyby mě radši vysadili na chalupě, udělali by mi větší radost.
Možná jsem divná, ale skutečně mě nelákají zážitky z cizích, dalekých krajů. Nesním si o tom, někam daleko
se podívat, poznávat cizí kultury a lidi a všechno...
A třeba i jo, kdyby někdo stál o mou společnost - ale proboha ne letecky!
Ani lodí.
Natož vzducholodí.
Mně je zkrátka nejlíp na chalupě a není to z nouze ctnost.
Mám tam nejlepší vyžití. Louky, pole, lesy, vody, hráze... Maštal a traktory...
Babičku a zahrádku... A hlavně vztah k tomu všemu.
Ale já se prostě musim dát uspat a přemístit někam na jiný kontinent.
Protože jsou nabídky, co se neodmítaj´...
Víc takových!
S Kiki jsme se rozhodly vyzkoušet "tanec na tyči", neboli Pole dance.
Jedná se o různé toče na tyči a šplh a tak. Vypadá to dobře.
Když se to umí.
Jelikož ani jedna nemáme ráda tělocvičnu zaplněnou cvičenkyněmi, shodly jsme se na
soukromé lekci. Tedy jen my dvě a trenérka.
Kiki volala ještě Zuzce, protože jí nemůžeme z našeho nápadu vynechat.
Určitě ji to taky nadchne.
"Čau Zuzi, máme super nabídku! Pojď s námi zítra na tyč!"
"Prosim?"
"No učit se tančit na tyči," upřesnila Kiki.
"Ne, to teda nejdu. Tohle je nabídka, co se velmi snadno odmítá!" Vysmála se nám, popřála hodně zdaru a zavěsila.
Její škoda.
Ráno jsme vyrazily, ještě nebylo osm.
Koukaly jsme po sobě - do čeho jsme se to kurva zase uvrtaly?!
"I kdyby mi to mělo jenom trochu jít, tak mi to nepůjde, jak jsem unavená," posteskla si Kiki cestou.
Soukromé lekce jsou prostě v době, kdy neprobíhají ty veřejné. A to je časně z rána.
Holt něco za něco.
Nevadí.
Kiki se mě zeptala, jestli jsem se o naší lekci zmínila Mirkovi.
Řekla jsem jí, jak to probíhalo...
"Zítra jdu tančit kolem tyče."
"Na pole dance? Jo, to je hezký. Dělá to ségra."
A Kiki na to:
"Takže to zná... To já povídám včera Danečkovi, že jdu ráno na pole dance. On na to řekl DOBŘE.
Tak jsem si pomyslela: blbec, já tady budu dřít a jemu je to jedno!
A před spaním jsem mu to připomněla znova - Tak ráno jdu na tu tyč.
A teprve to bylo: Na jakou tyč?
No kolem tyče...
Co kolem tyče?!
No tancovat!
Prosim?!"
Smích nás cestou docela probral, horší to bylo s rozcvičkou.
"Tak se zahřejeme!" Rozhodla trenérka a začala hopsat.
A hopsala deset minut. Já nemohla popadnout dech a zeptala jsem se Kiki, jestli náhodou nezaplatíme a nepůjdem.
Třeba někam na snídani...
Další část rozcvičky probíhala na zemi a nebylo to o moc lepší.
Hlavu mezi nohy. Nohy do provazu. Rozštěpu. Za hlavu téměř...
Závěrem už jsme se jen dívaly, jak se rozcvičuje trenérka.
A pak to začalo.
Názvy akrobatických kousků, jako třeba "Čurající pejsek", anebo "Malé pivo", jsme trénovaly
téměř dvě hodiny. Že sjezd po tyči pálí, že mě mý vlastní ruce neunesou - a když bylo po všem, tak ani nohy,
to všechno, a mnohem víc jsem během té lekce zjistila.
A taky, jak říkala trenérka, že se toho člověk nesmí bát...
Bylo to zkrátka velmi objevné.
I pro Kiki...
"Tohle prostě nedám! Mně asi chyběj ňáky součásti v těle...," stěžovala si té slečně.
Zpátky k autu jsme se belhaly a pak si dopřály vydatnou baštu v nejbližší bagetérii.
A mufina taky. A sladkou kávu. Ať máme příště víc sil!
Odmítat lákavé nabídky...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat