Život je krásný

Dlouho jsem Vám nepsala. Asi se zlobíte...

Trápí mě láska; neunesu pokoření, jsem egoistka a nesnáším bejvalky.

U včerejšího oběda se sešla dobrá sestava mých bývalých kolegů, lidi, se kterými jsem

si vždycky nejvíc rozuměla. Probírali jsme filozofické otázky a byla sranda.

Půlhodinový oběd mi zpříjemnil den.

Někdy stačí chvíle se správnými lidmi a člověka to úplně dobije.

Tím spíš, když se celý den nudí v krámu, protože nechodí lidi...

24/3 a 39/5

Copak, že je to za čísla?

Výsledek mého včerejšího nahlédnutí na Zdeňkův a můj blog.

Totiž stav dopoledního počítadla návštěvnosti...

Počet návštěv dnes/nyní online.

PROSIM???

Jeho blogu je týden, mému bez mála tři roky.

Tak co je tohle za móresy?!

Přesto jsem ráda, že mu tam chodíte... :)

Pomáháte mu s terapií, kterou pro něho je právě teď to psaní.

Kdyby neměl čtenáře, nebylo by to ono.

Kiki odjela do Itálie, objednávat zase nové zboží.

Ještě tu neni jaro, a ona už objednávala zimu.

Tyhle móresy teda taky nechápu...

A jelikož jsem tentokrát nejela s nimi, a dala přednost randění,

trávila jsem pracovní den s kolegyní, která vzala za Kiki záskok.

Ptala se mě, kam poletím letos na dovolenou.

Nejdřív mě zaskočila - já přece na dovolené nelétám!!!

Ale hned nato mi to seplo, Florida... Přece.

"No krásný! To se těšíš, ne?"

"Ne."

"Proč ne?"

"Bojim se lítat."

"Prosim tě! Život je krásnej, na strach nemysli!" Rozhodila rukama a zatvářila se tak,

že jsem jí to snad na chvíli uvěřila.

I ona přišla o dítě, je to už řadu let.

A mluví teď takhle. Krásnej život, prej...

Kdy já k tomuhle dojdu?

Mirek mi pouštěl nějaký film a tam zemřel hlavní hrdina své milé v náručí.

Řekl jí, že se vrátí, než zavřel oči.

Mělo to souvislost s dějem, to ano, ale stejně mě taková slova překvapila.

Proč právě tohle?

A taky se mě během večera zeptal, jestli myslím, že bych mohla mít své případné další dítě stejně ráda, jako Elenku. Anebo už tolik ne...

Řekla jsem na to, že ještě víc, ale to, že nemůže chápat.

Naštěstí po tom nepátrá.

Někdy v době, než se mi Elenka narodila, koupila jsem si knížku.

Vyprávění jednoho režiséra o svém životě, jak soukromém, tak filmovém.

Ačkoliv mě ten člověk velmi zajímá, ke knížce jsem se málokdy dostala.

Nejen kvůli nedostatku času, ale i vzhledem k náladě.

Četla jsem ji tedy průběžně celé tři roky!

A dočítala, až když jsem Elenku už zase neměla.

Celou dobu se mi ten muž jevil, jako realista. Pragmatik.

Člověk, který maximálně řekne, že možná něco je... Ale co z toho.

Až v závěru té knihy vykládal o svém zahradníkovi, který se skvěle staral o celou zahradu, včetně stromů a plotů... Krmil i ptáky, a tak.

A pak ten zahradník prý onemocněl a zemřel.

Nedlouho na to se pod okny objevil medvěd. Mělo to také nějaký kontext, který jsem

ale zapomněla, protože to se mi stává i v důležitých věcech, tak proč bych si pamatovala, o čem čtu...

Každopádně podstatné bylo, že pan režisér k návštěvě toho medvěda píše: Kdoví, třeba to byl on. Třeba se vrátil, aby se podíval, jak to tady jde.

Když jsem nedávno pořizovala novou sedačku, našla jsem pod tou starou ještě plno zapadlých

pokladů. Mezi kravinkami také panáčka, který představoval malé miminko v dětské nemocnici.

Elenka ho léčila, dokud ho neztratila při věčném přenášení z pokojíčku do obýváku a zpátky.

Minulý týden u mě byla maminka a viděla ho stát u fotky.

Povídám, že to bylo pod gaučem a jí se zaleskly oči.

Za pár dní mi volá, jestli bych jí tu figurku dala. Prý se jí o tom miminku zdálo.

To mně se zdají sny o Elence za bdělého stavu. Na něco se podívám a hned ji vidím;

jak se opírá o stůl, když ji něco zaujalo v televizi, jak chce podat keramického psíka s hýbací

hlavou, co jsem jí jednou koupila, když jsme spolu jely na výlet tramvají, jak mi bere počítač,

abych jí pustila radši videa, než bych psala, jak tahá z vázy paví brko a ukazuje s ním, co by chtěla,

když si prohlížíme hračky na netu...

Co by TAKY PĚKNĚ CHTĚLA, tak to říkala.

Nakonec toho měla pěkně hodně, ale málo si toho užila.

Je to tam pořád a ona ne.

I když jedna kamarádka si myslí, že kdybych vešla do pokojíčku v noci, uviděla bych ji.

Já si to nemyslím.

Nemám zjevný pergamen, co měla Leontýnka v pohádce Ať žijí duchové!

Někdy stojím u fotky a říkám jí o tom.

A pak napomínám Sáru, když se dobývá do pokojíčku. Trochu mě to děsí, bývá neodbytná.

Nedávno jsme i vešly. Tedy ona, já zůstala mezi futry a sledovala ji.

Prošla celou místnost, ke všemu přičichla, pořád se rozhlížela a tulila se k hračkám, co leží na zemi...

Leží na zemi, jako by se k nim měla Elenka vrátit. Má rozehranou hru.

A jak už víte, při těhlech svých návštěvách občas něco vynesu ven a položím jí to ke svíčce...

A někdy si vzpomenu na drsně černohumornou poznámku jedné čtenářky, že teď s ní aspoň

nemám tolik starostí.

Jen sem tam oprášit hračky a zapalovat svíčky.

Mám všechen čas pro sebe.

Často trpím pocitem, že si to nezasloužím.

Říkala jsem to Kiki. Že jsem nesplnila svůj úkol podle svých představ, a tak teď nemám klid.

Ona mi svěřila, co strašného jí tehdy proběhlo hlavou.
Něco, co se za žádných okolností a nikdy před nikým nevyslovuje, na co se ani nepomýšlí,

co je tabu, a ten, koho by taková myšlenka přepadla, není normální. A je zlý...

Koukala jsem, jak blázen. Protože i já mám podobnou záležitost v hlavě.

Něco ošklivého, na co jsem jednou dávno pomyslela.

A teď se nemůžu tvářit, že ne. A že jsem to dala. Dokonce snad s přehledem.

To byla Elenka, kdo všechno ustál a trpělivě snášel do poslední chvíle.

Já neustojím ani bejvalky přece...

Kiki mě uklidnila. Někdy holt lidi napadají strašné věci, které vůbec nechtějí.

Já jí řekla, že nemůžu teď podstupovat žádné riziko, protože nejsem dobrý člověk

a ten nahoře mi to asi spočítá.

Napjatě mě poslouchala, až do chvíle, když jsem to zakončila slovy, že mě asi brzy sejme.

Nebo mi sebere všechno dobrý, co ještě mám. Co mi dal.

Kiki vybuchla smíchy.

A prozradila mi to své strašné tajemství. Já potom to své zase jí.

A je nám líp.

Bylo, myslím, na čase, se skutečně zamilovat.

Přesto, i když uléhám vedle svojí lásky a mé myšlenky jsou dokonale odvedené

ze stavu tíže, pořád tam je a voní. To pyžámko.

Je zmuchlané v rohu postele a já si pokaždé řeknu: Tohle mi po ní zbylo.

Byla skutečná...

A já taky. Víc tehdy, než teď.

Usmívat se na krasavce umí každý.

Zapalovat svíčky a vzpomínat... Mít na starosti jen své ego.

To tehdy, jak jsem byla tak příšerně nevyspalá, že jsem měla jasno,

jestli si těch pár získaných hodin ke spánku zkrátit nebo nezkrátit o jednu, plné potřebné péče o sebe, vzala jsem radši nůžky a ostříhala si vlasy, abych je nemusela česat a zdlouhavě umývat a sušit...

To bylo doopravdy.

Žádné móresy.

Jako teď.

Co je to s tím životem?

Že je krásný?

Snažím se tomu uvěřit.

Když ona posílá své tajné vzkazy.

Jestli mě jen nechlácholí s vypětím všech sil, jako já ji, když jsem jí přitakávala,

že půjde do školky, až ještě trochu povyroste.

A vykládala, jaké to tam bude. Že bude chodit s dětmi na hřiště a spinkat s nimi po obědě.

Tolik se těšila, při tom vyprávění mi úplně visela na rtech.

A já věděla, že lžu.

Že školka pro ni není.

V noci chtěla Sára zase do pokojíčku. Otevřela jsem a taky nahlédla.

Nedalo se ubránit slzám, vzpomínky jsou pořád příliš živé.

Připadala jsem si jako úplná troska v beznaději.

(Která nejstojí ani za konec bejvalek v Čechách. Aspoň.)

Vzpomněla jsem si na Voltaira: V tomhle světě marnivém a zlém sní hejno chorých bláznů,

blábolí o štěstí...

A najednou se ve tmě pod oknem něco zalesklo.

Zase motýl.

Obrázek na baťůžku, co mi jednou věnovala prodavačka v hračkářství k mému nákupu,

když jsem byla ještě těhotná. Ten měla nosit do té školky...

Setmělý pokojíček a bíle svítící motýlek, nějak podivně se v něm odráželo světlo z venčí.

Tak jsem jí poděkovala - možná je život opravdu krásný...

***